"Tohle je jedna z nejdůležitějších chvil v dějinách naší země,“ řekl afghánský ministr sportu Mohammad Anwar Jekdalek, který Nikpaiovi fandil přímo v Pekingu.
Afghánistán je zemí neustálého utrpení. Bojuje se tu nepřetržitě několik desítek let. Obyvatele souží chudoba, atentáty teroristů a pocity bezvýchodnosti. "Po třiceti letech hrůzy je moje medaile poselstvím míru,“ radoval se 21letý sportovec.
Už tenkrát, v zapáchajících chýších íránského azylu, mu taekwondo dodávalo sílu. Našel v utečeneckém táboře kamarády se stejnou zálibou, mohl trénovat. Je to tak dávno. A přitom jako včera.
Po návratu do Kábulu se pak živil jako holič. Bral takovou práci, jaká se nabízela. Neměl se valně. Nic podobného by ho teď už nemělo pálit, afghánský prezident Karzáí odmění Nikpaie skvostným domem, tamní olympijský výbor přidá navrch 50 tisíc dolarů. "Dosud byla moje tréninková situace stejná jako situace v celé mé zemi. Tedy nepříliš dobrá,“ svěřil se Nikpai.
Může počítat s tím, že se jeho život změní k nepoznání. V zemi, kde obyčejně každá další zpráva je špatná zpráva, se taekwondistův úspěch prodral do hlavních titulků novin. Televize dokola opakují obrázky s jeho úsměvem. Není to 24 hodin denně. To ale jen proto, že i v Kábulu bývá dost elektřiny jen na čtyři hodiny soustavného vysílání. "Kde to šlo, tam se dívali všichni,“ ujišťoval ministr Jekdalek.
Nejoblíbenější Afghánec současnosti patří k etnické menšině, jejíž kořeny sahají až k Čingischánovi. A Nikpai se na olympiádě v Pekingu skutečně rval se srdnatostí dávného mongolského vojevůdce. V kategorii do 58 kilogramů porazil evropského šampiona z roku 2006 Leventa Tuncata z Německa, v zápase o 3. místo i mistra světa Juana Antonia Ramose ze Španělska.
Doma z toho byl poprask. "Vůbec nedokážu popsat, jak nádherně se teď cítím,“ přiznal pro list USA Today kábulský lékárník Mohammad Akbar. Nebyl sám, kdo po triumfu plakal. Snad poprvé v životě štěstím.
