Když zbývalo do cíle finále mužské patnáctistovky 300 metrů, alžírský běžec Taufik Machlufí nastoupil - a nikdo další od té chvíle neměl na zlato šanci. "Kde proboha přišel k takové formě? Nikdy za celou kariéru nic podobného nepředvedl," divil se u mikrofonu BBC i bývalý světový rekordman Steve Cram.
Machlufí zvládl poslední dvoustovku za 25,1. Letěl vstříc titulu olympijského šampiona. Takhle že utíká běžec, který tvrdí, že byl o den dřív zraněný? "Koleno mě stále bolí," hájil se. "Ale při takovém běhu vám euforie dá zapomenout na bolest."
Příběh tohoto atletického šampiona her je zatím nejpodivnější. O 36 hodin dřív jej přece z londýnské olympiády vyloučili. A teď je zlatý. Machlufí, jenž tolikrát v minulosti ztroskotal v sítu rozběhů či semifinále, se tentokrát probil v Londýně na trati 1 500 metrů do finále.
Jenže den poté, co slavil postup, měl nastoupit k rozběhu na 800 metrů. "Mí funkcionáři mě zapomněli včas odhlásit," říká. Běžel tedy. I když slovo běžel je možná příliš silné. Po startu rozběhu 200 metrů "joggoval" za dalšími soupeři, než vybočil z dráhy a vzdal.
Vzápětí jej vyloučili z her. Důvod? Pravidlo 142,4. Vyčetli mu, že svým přístupem znevážil hry a pošpinil ducha fair play. Machlufí se však nechal vyšetřit, lékař potvrdil jeho verzi, že jej bolí koleno, Alžířané se odvolali a Mezinárodní atletická federace diskvalifikaci zrušila. Směl běžet finále patnáctistovky.
"Byl jsem v rukou Alláha," prohlásil po něm. "Včera chtěl, abych byl vyloučen. Dnes si přál, aby mě do finále vrátili." Dost možná, že zranění kolena fingoval. Dost možná, že jen nechtěl tříštit síly v rozběhu na osmistovce před finálovým startem na delší trati.
Ale o to vlastně vůbec nejde. Jde o to pokrytecké pravidlo. "V mých očích je pravidlo naprosto nesmyslné. Zbytečná magořina," říká český šéftrenér Tomáš Dvořák. "No tak vyběhl na osmistovce a po 200 metrech se mu nechtělo dál běžet - a co? Věděl, že nazítří má finále patnáctistovky, šetřil se. Co je na tom divného? Nic."
Jako by tím vlastně rozhodčí Alžířanovi zakazovali taktizovat. Ale volba správné taktiky a strategie je nedílnou součástí sportu. Jen si to představte: Usain Bolt vyloučen z her za to, že vypouští závěry rozběhů. Že to dělá, aby pošetřil síly? Smůla. Znevažuje hry.
Nebo Vavřinec Hradilek vyloučen z her za to, že na závěrečných metrech kvalifikace položil pádlo na loď, protože z vodácké pověrčivosti nechtěl kvalifikaci vyhrát. Také on znevažuje hry? Dlouhé hodiny bychom mohli pokračovat s podobnými příklady.
"Kdyby Machlufí vyběhl a hned po startu oznámil, že má křeč, nikdo by nic nenamítal," říká Roman Šebrle. "Zalhal by, ale prošlo by mu to. Zato když odklusal 200 metrů a odstoupil, tak najednou porušuje pravidla? Co říct? Jsou to divná pravidla."
Alžířan vyprávěl, že na úterní triumf se chystal patnáct let. "Měnil jsem přípravu i trenéry, aby vše do sebe zapadalo. Posledních sedm měsíců jsem neviděl svoji rodinu, neustále jsem jen v Evropě a Africe trénoval, rodina mě vídala jen v televizi. To vše jsem dělal kvůli úspěchu na olympiádě."
Proč by tedy tomuto úspěchu neobětoval i jeden rozběh na trati, kde si věřil mnohem méně? Tato strategie, jak se ukázalo, byla vítězná.
