Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 22. července 2017 Magdaléna

ANALÝZA: První ruské přiznání dopingu. S ručením omezeným

Ilustrační snímek | foto: AP

29 2016
Malá věta pro člověka, velký krok pro sportovní lidstvo? Ne tak zhurta. Rusko sice poprvé přiznalo vlastní obří dopingový skandál, ale zároveň vede dál svoji protikampaň.

Abychom byli přesní, možná se hodí citovat větu výkonné ředitelky ruské národní antidopingové agentury RUSADA Anny Anceliovičové raději v angličtině: „It was an institutional conspiracy.“

Bylo to spiknutí zaštítěné institucemi. Ale pozor, nikoli těmi státními. To padlo jako dodatek okamžitě. A pozor podruhé – zároveň si vy zameťte svůj vlastní zaneřáděný dopingový dvorek, přátelé!

Právě z jedné věty pronesené pro The New York Times se ve středu vzedmula tsunami titulků o tom, že Rusko poprvé uznalo svůj obří dopingový skandál. Jenže ono je to všechno ve stylu „ano, ale“; takové ruské doznání s ručením omezeným.

Ruský dopingový skandál

Je to lepší než nic, a pro mnohé dokonce víc, než se čekalo. Sebekritika bývá prvním krokem k nápravě, proto slova Anceliovičové (snad) znamenají pozitivní signál.

Je však dobré přečíst si i zbytek textu, z nějž se vycházelo. Ten totiž ukazuje, že Rusové dál nebrzdí ve vlastní protikampani, ale naopak ji vedou velmi zručně.

Pronést onu větu o institucionalizovaném spiknutí je zhruba totéž jako označit osobu bez oblečení za nahou. Prosté konstatování zjevného. Na to jsou obě McLarenovy zprávy příliš plné důkazů. A hlavně roste tlak, aby Rusko pykalo – ať už snahou o odebrání biatlonového šampionátu, v níž hrají výraznou roli Češi s Jiřím Hamzou, či výzvou stovky běžců na lyžích k debatě o dopingu, což zákazem činnosti odnesly ruské hvězdy Alexandr Legkov a Maxim Vylegžanin.

Biatlonový šéf Jiří Hamza byl hostem Rozstřelu:

No a nyní ke slovům, která v NY Times pronesli další ruští činitelé.

81letý funkcionářský veterán a bývalý ministr sportu Vitalij Smirnov uznal nutnost dumat nad tím, „proč naši mladí sportovci svolili k dopingu“. Zároveň ovšem vyzval k přemýšlení nad tím, že ruští hackeři zveřejnili osobní data západních sportovních hvězd a jejich výjimky na užívání zakázaných léků ze zdravotních důvodů: „V Rusku vládne obecný pocit, že jsme nikdy neměli šanci. Že jsme nikdy nedostali stejné možnosti jako jiné země.“

Právník Ruského olympijského výboru Viktor Berezov dodal: „Možná se totéž děje v Londýně, v Číně. Může se to dít všude.“

A do třetice Michail Kusnirovič, majitel oděvního gigantu Bosco, který obléká ruské olympioniky. „Nevěřím, že se ukáže pravda. Dokonce za Stalinových časů platilo, že synové nemohou za hříchy svých otců,“ řekl jako protiargument na možnost kolektivního trestu.

Ruská kauza: Východní obr pod dopingovou palbou

Ruský sport ztratil kredit během několika měsíců po dvou zprávách Mezinárodní antidopingové agentury (WADA), jimž se říká McLarenovy (podle nezávislého vyšetřovatele, právníka Richarda McLarena). Kvůli vršícím se důkazům o státem podporovaném dopingu v Rusku nesměli ruští atleti na olympiádu do Ria. Tehdy ještě výprava unikla plošnému trestu, po druhé McLarenově zprávě, plné až špionážních detailů, však odpor proti Rusku sílí. Ostrý je v biatlonu, jenž žádá odebrání MS z Ťumeně.

Kdyby to nebylo k pláči, je to téměř k smíchu, stačí si vzpomenout na děti, které za komunismu trpěly za rodiče-kulaky se špatným kádrovým profilem. Na rodiny vržené kolektivní vinou na okraj za příbuzné v emigraci. A tak dále.

Takto by totiž Rusové případ rádi „komunikovali“, použijeme-li politické ptydepe dneška. Ano, něco se stalo – ale hleďte, nejsme v tom sami. Do toho zasvěcené pomrkávání na spiknutí všude možně okolo. Zdůrazňování nerovných podmínek, respektive vlastního znevýhodnění. A navrch nepasující historická paralela, téměř ostudná.

Je slibné, že Rusové poprvé na půl úst zašeptali, že král je nahý (byť zástupci RUSADA již kupříkladu řekli, že slova Anceliovičové byla jen vytržena z kontextu).

Je potřebné, aby začal dialog. Doznání je však jen nutnou podmínkou; východiskem, nikoli řešením.

Chybou těch, již se snaží dojít k závěrům nutným pro znovuzískání důvěryhodnosti sportu, by bylo přistoupit na ruský styl „ano, ale“. Třeba místo drakonického verdiktu přijde kompromis, budiž – ale zodpovědní by neměli dopustit, aby jej Rusové mohli bohorovně interpretovat s pachutí ublíženosti a jako důkaz pro teorie spiknutí.

Přiznání s r. o. není tečkou za případem, nýbrž pouze začátkem.

Dopingová aféra se naplno rozhořela před olympiádou v Riu:







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze