Co doopravdy je se Zuzanou Hejnovou? Proč stále nezávodí? Bude schopná v Riu vyběhnout?
Tak se experti, fanoušci i soupeřky dlouhé týdny ptali.
Jistě, hovořila o bolavé achilovce, kterou radši šetří. Ale skutečný stav jejího těla zůstával záhadou.
Za sezonu absolvovala před Riem pouze jeden start na 400 metrů překážek, při květnové Zlaté tretře za nikterak oslnivých 55,69. Pak už žádný. Odhlašovala se z podniků Diamantové ligy i dalších závodů.
Test formy v Chebu, na netradiční distanci 300 metrů překážek, byl o vteřinu pomalejší než loni.
Potom přiletěla do Ria.
Suverénně tu zvládla rozběh. A s ještě větším přehledem i své semifinále, v němž si utíkala pro vítězství před Jamajčankou Traceyovou, s vypuštěným závěrem za 54,55.
Vzápětí vlastní mysl nasměrovala do zóny velkého sebevědomí.
V noci na pátek (ve 3.15 českého času) se na startu finále postaví svým protivnicím už opět v roli jedné z největších favoritek.
Kdo by tomu před týdnem věřil?
Vždyť i soupeřky se jí vyptávají: „Co s tebou tak dlouho bylo?“
Už nebudou pochybovat
Hejnová zažila v kariéře takřka vše. Pozici velké mladé naděje. Léta psychických kolapsů. Procitnutí na hrách v Londýně. Následný rok snů a mnoha triumfů. Promarněnou sezonu se zlomenou nohou a bolavou patou. Loňský impozantní návrat na světový trůn.
To vše zocelilo její hlavu.
Přesto se jí ještě nikdy nepřihodilo, aby přijela na vrcholný podnik sezony s jediným závodem na své trati v nohách.
„Ale absence ze závodů mi spíš prospěla,“ soudí. „I pro moji psychiku by bylo zbytečné závodit. Nebyla bych to já. Potřebovala jsem nejdřív dotrénovat.“
Jinými slovy: pomalejšími časy by i sama sebe jen zbytečně dráždila.
Jen ať si lidi pochybují, říkala si.
„Teď už nebudou,“ povídá nyní.
Ukazuje žluté tretry, z nichž jedna je větší a druhá menší. Tato kombinace, kterou pro své různě velké nohy letos vymyslela, jí vyloženě sedla. „Jsou rychlé, co? Ale i jedny lodičky mám doma různě velké.“
Ke zvratu v letošní dlouho šedivé sezoně mělo dojít na pražské Julisce při závěrečném tréninku před odletem do Brazílie. Tehdy si najednou uvědomila: Konečně mě ta noha ani při tréninku nebolí. „Tak to v Riu rozbalím,“ slíbila si.
Ve vesnici sportovců po příletu vyzkoušela zlatou medaili judisty Lukáše Krpálka. Nehty si pomalovala olympijskými kruhy.
TO KOUKÁTE. Česká běžkyně Zuzana Hejnová ukazuje nehty v olympijské vesnici.
Na prvním tréninku tu pak běhala rychleji, než bývalo obvyklé, jen aby pozorujícím soupeřkám ukázala: Hej, dámy, haló, já už jsem zase tady! Dobře si všimla, jak ji například Dánky pozorují.
Zvítězím, nebo padnu
Dnešní Zuzana Hejnová je pravým opakem někdejší Hejnové, která se pod tlakem medailových bojů dovedla opakovaně sesypat.
„Sedmdesát procent úspěchu je výkonnost, ale třicet procent hlava. Ta hraje důležitou roli,“ naučila se.
Proto se chystá na psychologickou bitvu, která nastane už ve svolavatelně před finálovým během, stejně jako loni na světovém šampionátu v Pekingu.
„Nenechám se zastrašit. Kdo tam sedí sklesle a jde na závod jak na popravu, nemůže vyhrát.“
Možná neumí soupeřky probodávat pohledem tak ostrým jako třeba Michael Phelps svého soka Le Close. Přesto jí už nyní říkají, že z ní vyzařuje aura. „Taková ta: Já jdu bojovat. Zvítězím, nebo padnu.“
Plánuje: „Budu čerpat sílu z vesmíru a ono to dopadne.“
Sedm žen ji v noci na pátek vyzve na souboj. Tři Jamajčanky, dvě Američanky, Dánka, Britka.
„Já je všechny ani neznám. Ta třetí Jamajčanka se jmenuje Nuget? Nugent?“ tápe Hejnová. V 29 letech je z nich nejstarší. Z finalistek her v Londýně, kde brala bronz, zbyla jen ona. Čas letí.
Věří, že bitvu o medaile by měly režírovat tři ženy.
Ona sama, dvojnásobná mistryně světa z let 2011 a 2013.
Američanka Muhammadová, za 53,89 nejrychlejší v semifinále.
A nebezpečná Dánka Petersenová, mistryně Evropy.
„Fyzicky jsme na tom podobně. Ale ve třetím běhu na olympiádě rozhodne i ta hlava,“ říká Češka. Veslař Ondřej Synek v Riu prohlásil: „Každá medaile na olympiádě je vyhraná.“ Souhlasí s ním: „Jo, každá je super. Ale bronz už z Londýna mám. Strašně bych chtěla zlato.“
Loni před finálovým během na šampionátu v Pekingu věštila: „Zlato bude za čas 53,50.“ Potom vyhrála přesně za 53,50 a měla ho.
„Letos to bude chtít zaběhnout možná ještě o něco rychleji,“ soudí.
„Ale v semifinále to rozhodně nebyl můj strop. Rozbalím to.“
