Jeho čtvrtfinále proti Němci Domkemu mělo dramatický průběh, skončilo až po třech setech. „Chybělo víc rozvahy v klíčových momentech. Dělal jsem taktické chyby v kritických částech zápasů,“ bilancoval Koukal: „A taky schopnost ukončit dlouhé výměny, když jsem si vypracoval šanci. Když se to nepovede, celá snaha přijde vniveč a jeho to psychicky zvedne.“
Na kurtu prohrál, mimo něj se dál těší z toho, že sportuje a žije naplno. Po vyřazení z Evropských her mimo jiné prozradil, že se chce loučit po olympiádě v Riu.
Velká medaile vám chybí, byla to v Baku životní badmintonová šance?
Životní šance jsem měl jiné a naštěstí se povedly zvládnout. Tohle byla šance na dobrý výsledek, na zápich do životopisu – medaile s olympijským kruhy je dobrá, ať už evropská, nebo velká. Je to pryč. Nezbývá než doufat, že tahle šance nebyla poslední a vybojovat si ještě jednu. Pořád věřím, že na jednu velkou určitě mám.
Sám jste to zmínil: pomáhá vám zkušenost se smrtelnou nemocí v tom, že víte, že sport je sport a podstatné věci jsou jinde?
Teď jsem před vámi hrdina, až zalezu do šatny, budu stejně špatný. Snažím se zůstat nad věcí, v takových okamžicích pomáhá uvědomit si souvislosti. Když jsem byl nemocný, dal bych všechno za to, abych tu s vámi mohl sedět; ale je zajímavé, jak mozek a psychika fungují.
Český badmintonista Petr Koukal na kurt nepřijde bez hodinek.
Jak?
Jakmile se vrátíte na kurt, nic jiného vás nezajímá a prohry paradoxně bolí možná ještě trošku víc než dřív. Cítím, že už toho tolik neodehraju, velké šance nepřicházejí každý den. Zamrzí to, ale díky Bohu za to, jak to všechno je.
Na kolik velkých akcí si ještě věříte?
Neprohlašuju to úplně oficiálně, ale mám to vymyšlené tak, že bych v Riu chtěl odehrát svůj poslední zápas, proto vše směřuju ke kvalifikaci. Třeba můj velký okamžik a velký zápas přijdou tam.
V prosinci vám bude teprve třicet...
Ale tělo i hlava už mi říkají, že toho bylo dost. O to víc mě baví boj o olympiádu, už se není moc na co šetřit. Bolí mě to hodně: při cestování, trénování, zápasech... Ale vlastně se na to těším. Je to takový můj motor.
Co bude po kariéře? Tušíte?
Úplně ne. I životní zkušeností jsem se naučil, že plánovat se dá spousta věcí – a realita pak vypadá jinak. Velmi intenzivně bych se chtěl věnovat projektu osvěty mužského zdraví STK pro chlapy, rozbíhá se a věřím, že má velký potenciál. Baví mě i práce pro Český olympijský výbor, předsedám Komisi sportovců; chtěl bych se v ní angažovat dál a díky tomu snad i zůstat v bezvadném olympijském prostředí.
A badmintonu se věnovat nehodláte?
Dal mi toho spoustu, hodně mě naučil a chtěl bych mu to nějak vrátit. Netvrdím, že zrovna na vrcholové nebo reprezentační úrovni, ale baví mě, když tento sport můžu přiblížit dalším lidem, mám vymyšlený takový projekt firemních her... Myslím, že toho bude spousta.
