Na Slovensku mu už dali přezdívku „Šampion z chatrče“ a byť v Baku nedošel na úplný vrchol, je pro Viliama Tankóa i bronz bezpochyby osobním triumfem. „Jde si za svým cílem. Je vyrovnaný, disciplinovaný,“ říká trenér Tomáš Kovácz a dodává snad ještě podstatnější část: „Zbožňuju ho, je jako můj syn. Vyhráli jsme nejen v ringu, ale i v osobním životě.“
Což přesně sedí. Tankó začal boxovat v osmi letech ve vesničce blízko slovenské Galanty, kde působí nyní. „První trenér se nám věnoval, jak uměl, ale na špičku to nebylo,“ líčí Tankó boxující v kategorii do 52 kilogramů.
Jenže tou dobou začaly i problémy. „Rodiče se rozvedli, když mi bylo 14 let, chodil jsem na základní školu,“ vzpomínal na krušné chvíle: „Podvodem jsme přišli o rodinný dům a dostali od obce do pronájmu dům vedle skládky; nekvalitní podmínky pro život. Trenér mi moc pomohl, bez něj by to bylo velmi těžké.“
Kovácz na jejich první setkání vzpomíná následujícími slovy, která snad projdou i v čase politické korektnosti: „Na soutěžích jsme viděl, jak v ringu skáče malý cikánek; líbilo se mi, jak boxuje. Ve 13 letech jsem šel za jeho trenérem a říkal mu, že jestli z něj chce mít šampiona a posunout se na jiný level, nesmí trénovat dvakrát týdně, ale dvakrát denně.“
Trenér označuje svěřence za syna – a Tankó o něm s uznáním mluví jako o druhém otci. Kovácz pro něj dělá hodně, což se netýká jen finanční pomoci rodině. „Jako malý jsem měl úraz ve škole, vylomil se mi přední zub. Nespravili mi ho kvalitně, po roce boxování se zničil a další opravu jsme si nemohli dovolit. Od trenéra jsem na osmnáctiny dostal implantát,“ říká dojatě.
Tankó je bojovník nejen v ringu. Život u skládky nechtěl za žádnou cenu snášet déle, než bylo nutné. „Snažili jsme se dostat ven,“ říká. „Po dvou letech jsme se přestěhovali do pěkného bytu, byť jen jednopokojového; před dvěma měsíci pak do nového, který už je pro nás plnohodnotný. Jsem moc rád, že postupujeme. Věřím, že to bude lepší a lepší.“
Ve sportu jeho víra platí. Na Evropských hrách se bil statečně až do semifinále, domů poletí s bronzem. „Je to obrovský úspěch, ale měli jsme i na víc,“ uvedl trenér Kovácz, který doufá i ve splnění olympijského snu: „Je velmi těžké se tam dostat, ale tvrdím, že nemožné neexistuje. Je mladý – když nevyjde Rio, budou další olympiády.“
Před boxerským objevem jsou i jiné, snad ještě důležitější cíle. Odmaturoval, mezi tréninky chodí na brigády a v září se zkusí dostat na policejní vysokou školu. „Chci pro to udělat všechno. Co kdyby přišlo nějaké zranění, musíme myslet na budoucnost,“ říká Tankó. „Náš život nezačíná ani nekončí v tělocvičně.“
Což z jeho úst zní věrohodně.
