Olympijský plamen střežila kanadská jízdní policie v rudých uniformách, zástava s pěti propletenými kruhy se třepotala opodál v mrazivém kanadském vzduchu.
Stromy kolem whistlerského Medal Plaza byly nazdobené světýlky jako o Vánocích. A český lyžař pod nimi našel bronzový dáreček.
"Nádherná medaile," rozplýval se s úsměvem na tváři. Celou dobu ji svíral v levé ruce. Té ruce, co vede k srdci. Pak ukázal, jak velké je má. "Asi ji dám Fousovi, všichni servisáci by tu měli stát se mnou," děkoval na dálku za skvělou mázu na skluznicích.
V čepici s kšiltem rošťácky otočeným dozadu dorazil na pódium jako první. V závodě ale trojici uzavíral. Ital Cottrer i zlatý švýcarský expres Cologna byli rychlejší.
"Tu naši hymnu tady ale ještě uslyším. Budu se snažit," předsevzal si. "Máme ještě tři pokusy."
Po tom prvním si mohl na krk pověsit třetí nejcennější kov. "Líbí se mi, možná víc než ta stříbrná." Vždyť už doma jednu takovou má - z turínské patnáctky, kterou tenkrát prosvištěl klasickou technikou.
"Mates s ní chvíli lítal kolem krbu, ukazoval ji kamarádům," vzpomínal běžec z Božího Daru. "Před školkou jsem ji ale ubránil. Teď jsem si vzpomněl, jak jsou děti nešťastné vždycky, když odjíždím pryč. Třeba jim to tímhle vynahradím."
