A co slibovaný absint? "Ne, ne, polívčičky stačily. Pak už jsem si všechno vychutnával: svíčková, rajská, knedlíčky, mňam." Kdyby se nemoc vracela, má na to lék - becherovku.
Týden Hayer neviděl lyže, až v sobotu se rozjel do Špindlerova Mlýna, aby vyzkoušel, kolik síly mu chřipka ukradla. S reprezentačním trenérem Zemanem postavil na měkkém sněhu branky pro slalom, zkusil šest jízd. Dvakrát upadl, což se mu nestává skoro nikdy. "Jen jedna jízda byla super."
V neděli balil snad osm hodin, oblečení, lyže, chrániče, kombinézu, rukavice. "Z pěti velkých tašek jsem nakonec udělal jen tři." Na pražské letiště dorazil vysoký elegán v pondělí ráno se zpožděním. Budík nastavený na půl sedmou sice zazvonil, ale pohodový závodník ještě hodinku polehával.
Úsměv z tváře mu nezmizel, na saku dva olympijské odznáčky s nápisem Czech Team. Hayer vypadal vyrovnaně, přiznal ovšem: "Vře to ve mně. Jsem od přírody nervózní, snad nervy na největším světovém mistrovství udržím." Z Kanady se na olympijské závody chystá spousta Hayerových kamarádů, vypůjčili si mikrobus. "Jsou to pařiči, snad nějaké moje závody uvidí," praví rozverně.
Co zvláštního si ještě přibalil na cestu? Porcelánového slona pro štěstí, fotoaparát, videokameru a počítač. Do techniky je zažraný. Hokejku a brusle, které vozí v autě po závodech Světového poháru, tentokrát nechal doma. "Škoda, mohli jsme si to s Kanaďany zase rozdat. V Adelbodenu se nás na ledě sešlo asi třicet, Švédové, Norové, Finové. Dokonce i Ital Ghedina stál u mantinelu a ptal se, jestli se může přidat. Moc to neumí, ale je s ním sranda."
Hayer pak italského sjezdaře Ghedinu potkal na letišti v Salt Lake City. Jen se pozdravili, po víc než dvacetihodinovém výletu neměli na víc náladu.
