Ve čtvrtek začala víceboj, v jeho polovině byla sedmnáctá. Když cvičila s obručí, roztleskala halu. Škoda, že jí jednou upadla.
"Nebyla to naštěstí hrozná chyba. A míč byl dobrý," hodnotí. Obruč měla oranžovou, na sobě oranžovočerný dres. A stovky flitrů.
"Našívala je paní trenérka. Je to strašná piplačka, zabere tak čtyřicet hodin," říká.
Jediný dres stojí tisíc korun, ke každému ze čtyř náčiní potřebuje jiný. Musí ladit. Třeba k tyrkysové stuze tyrkysový úbor, jinak neobstojí. "Kdyby se mi roztrhl, jsem v průšvihu."
Nalíčená vypadá zdálky starší, než je.
Zblízka pozorujete slečnu ve stále dětském těle, váží pouhých 41 kilogramů. "Před závodem se češu půl hodiny, líčím se tak hodinu a čtvrt." Její oči zdobí modré stíny.
Po vystoupení usedá u pódia, všech 24 gymnastek čeká, až docvičí poslední z nich. To je olympijská specialita. "Mám ráda po sestavě klid, abych si mohla promyslet chyby. Místo toho tady okukuju soupeřky," povídá Červenková a sleduje míčovou ekvilibristiku Rusky Kabajevové, královny soutěže. "Ona je nejlepší. Ohebná, krásný projev. Ale taky je jenom člověk."
Diblík z Českých Budějovic přijel s touhou vetřít se do první patnáctky.
Její čas teprve přijde, moderní gymnastky závodí do pětadvaceti let let. Může stihnout další dvě olympiády.
"Pak bych mohla být trenérkou," plánuje studentka druhého ročníku gymnázia.
Zatím se rozhlíží. V jídelně olympijské vesnice spatří plavce van den Hoogenbanda, zatouží po společné fotografii. "Škoda, nestihla jsem to, odešel," lituje.
Do Atén si přivezla talisman, plyšového psa z Japonska. Když cvičí, sedí pes vedle její trenérky Pokorné.
Nemá jméno, neumí mluvit. Ale kdyby mohl? "Snad by řekl, že to bylo dobré."
 Gymnastka Červenková v akci |
