Bosna a Hercegovina vyhlásila svou nezávislost v roce 1992, ale skutečnou svobodu získala až po třech letech občanské války. Přestože na počátku války bojovali Chorvaté s muslimy proti srbským ozbrojenců, v polovině války vznikl samostatný konflikt mezi Chorvaty a muslimy. V občanské válce zahynulo na 200 tisíc lidí. V roce 1995 podepsali zástupci všech tří národností tzv. Daytonskou mírovou dohodu, díky níž by se měl život v zemi vrátit do normálních kolejí. Ta je nyní rozdělena na dva celky - Republika Srpska a Federace Bosny a Hercegoviny.
V mírových jednáních se angažovali i představitelé MOV, zejména předseda Juan Antonio Samaranch. Jistě také proto, že bosenské hlavní město Sarajevo bylo v roce 1984 pořadatelem zimních olympijských her. Během třiačtyřicet měsíců dlouhého obléhání byla většina sportovišť zničena a podobný osud potkal i olympijské muzeum. Ušetřna zůstala pouze sjezdovka na hoře Jahorina, která zůstala po dobu občanské války v držení Srbů. Její političtí a vojenští představitelé sem jezdili lyžovat stejně jako návštěvníci z nedalekého Srbska, kteří ignorovali, že o 20 kilometrů dále se válčí.
V období bojů pochopitelně trpěl i sport. Když reprezentanti Bosny a Hercegoviny chtěli v roce 1994 odletět do Německa nebo Chorvatska, aby se mohli připravit na zimní olympiádu v Lillehammeru, museli se ze Sarajeva dostat tunelem pod přistávací plochou letiště, což také po byla dobu tří let prakticky jediná cesta ven z města. Trénovali ve městě, které obléhali Srbové, chybělo jim jídlo, vybavení. Sportovní akce se konaly pod kontrolou jednotek OSN. Běžkyně Mirsada Buričová byla málem zasažena, když trénovala na prázdné ulici během náletů. Přátelé jí pak dali přezdívku "rychlejší než kulka"...
Po skončení války v roce 1995 byla obnova Sarajeva jednou z priorit MOV. Byly zřízeny fondy, na nichž se finančně podílely i vlády západních států. Ovšem jednotnou reprezentaci státu se až do letošního roku nepodařilo sestavit. Muslimové, Chorvaté a Srbové žijící v bosensko-hercegovinské federaci či v zahraničí jezdili reprezentovat do světa a představili se například na olympiádě v Atlantě před čtyřmi roky, zatímco Srbové z Republiky Srpska pozvánky do společných týmů pravidelně odmítali. Až před rokem se MOV podařilo přesvědčit obě strany, aby do Sydney vyslali společnou výpravu.
Dosud bylo nominováno pět sportovců z Bosny a Hercegoviny a očekává se, že v nejbližších dnech doplní společný tým další čtyři. Do Sydney se podívají i maratónci Djuro Kodzo a Željko Petrovič žijící v srbské části země. "Nemáme velké šance, ale věřím, že za pár let můžeme získat pro naši zem medaile. Jsme sice z Repuliky Srpska, ale cítíme se jako Bosňáci. Narodili jsme se a žijeme tady," vysvětluje Kodzo.
Slaven Kovačevič, koordinátor bosenského olympijského výboru, s potěšením konstatuje, že sportovci jsou poprvé vybíráni na základě výkonů a nikoli politických měřítek. Jen válkou zničená země nemá zatím dostatek prostředků na to, aby finančně pomáhala reprezentantům. Ti musejí spoléhat na granty z MOV. "Je smutné, že nejmenší podpory se nám dostává z naší země," podotýká Nedzad Fazlija, který reprezentoval ve střelbě už před čtyřmi roky v Atlantě.
