Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 24. dubna 2017. Jiří

Bronzový kajakář Prskavec peníze neřeší: Vždy jsem chtěl být výjimečný

JAKO VESELÝ ČERTÍK. Jiří Prskavec po zisku bronzové medaile v Riu | foto:  Michal Růžička, MAFRA

11 2016
Rio de Janeiro (Od naší spolupracovnice) - Ve školce říkával: Budu profesionální kajakář. Děti s ním nesouhlasily: To není povolání! Zarputile odpovídal: Můj táta je taky profesionální kajakář. "Na základce jsem zas vždycky říkal, že jednou pojedu na olympiádu, a to se mi to splnilo." A co víc! Jiří Prskavec má z olympijských her i medaili: mezi kajakáři vybojoval na kanále Whitewater v Deodoru bronz.

Jako čtyřletý jezdil v kajaku s mámou Marcelou. Seděl jí na klíně, jezdili po proudu Vltavy. V osmi už do lodě zasedl sám. Dohlížel na něj otec, reprezentant-kajakář. V Atlantě 1996 skončil devatenáctý. Před Sydney 2000 měl mnohem vyšší ambice. Ale Austrálie mu přinesla třinácté místo.

Syn nosí vzpomínku na tátův závod v hlavě. „Je jediná, kterou na Sydney mám. Tenkrát jsme na to koukali s babičkou.“

Celá rodina jezdí na kajaku. Matka byla v reprezentaci, ve sbírce má medaile z hlídek. Otec získal cenné kovy na mistrovství Evropy i světa. Syn má z obou šampionátu dokonce zlata! Jenže olympijské hry...

Jiří Prskavec po finálové jízdě
TLESKÁM! Jiří Prskavec vybojoval v Riu bronz.
Radost Jiřího Prskavce po finále v Riu

EMOCE. Jiří Prskavec a jeho emoce po olympijském finále.

Nepovedená kombinace na kanálu v Penrithu na podzim roku 2000 pohřbila medailové naděje. „Táta byl strašně smutný, když přijel ze Sydney. Vím, že měl top formu a nedokázal to tam předvést. Bylo to pro něj strašně bolestný. Nebyl takový profík jako jsme my dneska. To byl první rok, kdy tomu dal úplně všechno, včetně cesty do Austrálie přes zimu, aby natrénoval maximum. Neklaplo to. Dneska se mu to všechno vrátilo i s úroky.“

Ač pro Prskavce mladšího nebylo Sydney základním hnacím motorem, uvědomuje si: „Že jsem to dokázal předvést tady, je pro tátu, jako kdyby vyhrál on. Je to i jeho úspěch.“

Co přesně olympijský bronz pro něj, pro otce a jejich rodinu znamená? Slova nenašel. „Nedokážu to v tuto chvíli říct.“

Jako malý se na vodě zejména bavil. A říkal si: Chci být jiný než táta. O otci coby závodníkovi pronesl: „On byl velký nervák.“ Syn toužil být jiný. „Já chtěl vždycky být něčím výjimečnej, a to se mi myslím, co se týče vody, povedlo. Jedu jinak než ostatní.“

Hradilek: Nenechej se semlít

Vavřinec Hradilek, stříbrný medailista z Londýna 2012, to zná: nejdřív medaile, pak mediální humbuk, řada povinností. Pro Jiřího Prskavce má totiž jasnou radu: nenechej se semlít.

A Prskavec? Nebojí se. A odpověď má jasnou: „Já jsem si skoro jistý, že mě v tomhle táta pohlídá.“

Extratřídu předvedl i v olympijském finále - zajel v něm nejlepší jízdu, jeho čas 86,99 sekund byl o 1,54 rychlejší než výkon zlatého Brita Josepha Clarkea. Šťouch na brance třináct ho ale odsunul na bronzovou pozici. „Já sem možná na jednu stranu rád. Je krásný, že je to bronzová, že je na co se upírat a za čím jít. Furt tam bude motivace.“

Když už měl medaili pověšenou na krku, přiznal: „Tlak byl mimořádný.“ Celý týden kolem sebe poslouchal, kolik českých sportovců a členů výpravy se na něj do slalomářského areálu přijede podívat. „Říkal jsem si: Super, děkuju.“

Jenže když o nevlídné středě viděl české skupinky na tribunách, trošičku se klepal. Přesto nervozitu nezahnal. O pauze před finále ve stanu pro závodníky s otcem-trenérem rozebírali taktiku pro finále. „Není čas na jištění, pojedu riskantně jako normálně,“ shodli se.

Pořád při jejich hovoru chodil. „Musel jsem, abych nezmrznul.“ Když se zahřál, lehl si na masérské lehátko a přikryl se ručníky. Chtěl zavřít oči, jenže hlavou mu běhal nespočet myšlenek. „A blbostí.“ Například? „Třeba jsem si říkal, jestli na tom Lipně na to ještě furt koukaj. Nebo jestli jsou už ožralý, nebo co, takový blbosti mi chodily hlavou...“

Fotogalerie

Nervozita odplavala, jakmile s kajakem najel na pás, který závodníky přepravuje k prostoru startu. Vždyť je to normální závod, stejně pojedeš dobře a zvládneš to, řekl si. „Pak to ze mě ze vteřiny na vteřinu spadlo. V rozjížděcím bazénu jsem se začal soustředit a sjel jsem to v pohodě.“

Sám se divil, jak se dokázal zkoncentrovat. Jen na výjezdu z poslední protivodné branky jakoby na moment ztratil soustředěnou mysl. „Ale pak už mě hnal celý český tým, abych to vůbec dojel, protože to hodně bolelo.“

Na bronzový stupínek vyskočil se širokým úsměvem ve tváři. Medaili, těžkou skoro půl kila, dlouho nesundal z krku. „Je to těžká frajerka.“

Nad „kdyby“ nepřemýšlel. „Náš sport je nevyzpytatelný, na téhle trati ale asi nešlo vyhrát se šťouchem, byla relativně lehká. Ale je úžasné, že jsem poslední tři velké akce ustál a mám dvě zlata a jeden bronz.“

Mimochodem, za něj ho čekají finanční odměny. „Ježíš, to vůbec nevím! A to asi ani vůbec neřeším! To je jedno, pro mě má větší hodnotu než peníze jako odměna.“





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze