On, považovaný mnohými za namyšlenou superstar, získal s americkým týmem zlato. Jako jeho nedílná součást, avšak nikoli sobecká a vyčnívající osobnost.
Pravda, kamkoli přišel, zabraly jej v hledišti kamery a vytáhly jeho rozesmátý obličej na obrazovku. A že toho Bryant stihl na olympijských hrách v Pekingu dost a dost. Působil jako nejvěrnější americký fanoušek.
Na finále ženského fotbalu dorazil s manželkou a dcerkou. V sobotu, v den svých třicetin, zašel i na mužský fotbal, se spoluhráči fandil basketbalistkám, na jejichž finále si lebedil v modrém tričku a teplácích.
"A ještě jsem se snažil dostat na synchronizované plavání. Vy se smějete, ale já to myslím vážně." Nevadilo mu být viděn. "Tuhle příležitost máte jednou za život." A čínští basketbalumilovní fanoušci vítali zase šanci zahlédnout byť jen kousek z hvězdy z NBA.
I včera, po mužském finále, jich u výjezdu pro autobus čekal špalír. Když skandovali při zápasech, Bryant se jim musel lehce uklonit, aby je uklidnil. Jeho tvář se objevila na přebalu jednoho čínského deníku.
"Než jsem sem přijel s Kobem, myslel jsem si, že jsem slavný," říkal LeBron James. Bryant odvětil: "Ale já vůbec nevím, jak to vysvětlit." Řekli byste, že jeho obličej tedy musí znát v Pekingu každý, kdo se motá aspoň trochu okolo sportu nebo her. Není to pravda.
Tak třeba australský plavecký kouč Alan Thompson líčil pro China Daily tuhle historku:
"Musel jsem se jednoho večera vrátit do jídelny v olympijské vesnici, protože jsem tam nechal batoh. A potkal jsem toho chlapíka. Říkal: Jak se vede? A já na to, že vše je v pořádku. Zeptal jsem se taky. On, že se má dobře."
Tak ještě chvíli klábosili, načež se Thompson poptal, cože jeho protějšek v konverzaci vlastně dělá. "Hraju basketbal." "Těší mě, jsem Alan Thompson." "A já Kobe Bryant." Teprve pak kouč pochopil, s kým mluví. "No jo, slyšel jsem o něm, ale nevěděl jsem, jak vypadá."
Čínským fanouškům by se to jistě nestalo.
