"Dostal pak pořádný výprask, to si pište," vzpomíná Bubník s odstupem. "Pořídil jsem si radši trezor a v něm mám medaile dodnes."
Ona stříbrná placička z roku 1948 si takové zacházení zaslouží. Přestože Bubník mohl mít místo ní klidně její zlatou sestřičku. Jak to tenkrát bylo? Reprezentace poprvé dokázala remizovat s Kanadou.
Po výsledku 0:0 měla stejně bodů jako její velký soupeř, rozhodovalo celkové skóre. A to měla lepší Kanada. Proto ona vyhrála olympiádu.
"Jaká škoda! Přitom stačilo, aby nám někdo řekl, co bude v závěru důležité. To bychom se snažili proti všem těm Rakouskům mnohem důsledněji. My si místo toho šli prostě zahrát hokej," lituje Bubník.
Právě zápas proti Rakousku stojí za zmínku. Svatý Mořic byl poslední velký turnaj na přírodním ledu. Ale ouha – přišla obleva! Kvůli ní se Čechoslovákům na zamrzlé jezero nechtělo.
"Jenže oni nás tam stejně hnali. Tak jsme řekli metrákovému rozhodčímu Okoličánymu, aby šel před námi. Udělal to a hned se probořil!"
Zápas byl odložen na osmou ranní příštího dne. Hrálo se jen pár metrů před místním hotelem, kolem plochy přihlíželo 25 diváků.
"A v oknech byli další. Dámy zabalené do houní se na nás dívaly přímo z balkonů."
Tyhle veselé historky z první poválečné olympiády však už brzy přebily chmurnější zážitky. Po nástupu komunistické hrůzovlády byli členové reprezentace ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k dlouholetým trestům.
Mnoho z nich na to doplatilo těžkou zdravotní újmou. A třeba skvělý gólman Modrý na následky hrozného zacházení zemřel.
Když Švýcaři v roce 1998 pozvali Čechoslováky na výroční akci do Svatého Mořice, dorazilo jen pět žijících pamětníků. Nebylo to jen veselé vzpomínání.
 1948, STŘÍBRNÍ HOKEJISTÉ. Tým vedený koučem Bucknou na hrách ve Svatém Mořici. |
