Není to pro dvaadvacetiletého mladíka zrovna lehký úkol. "Ale já jsem na tlak zvyklý. Od Kanady se vítězství čeká, ať se turnaj koná kdekoli," řekl, když se točitým koridorem po gumovém pásu dotrmácel k hloučku píšících novinářů. "A to, že hrajeme doma, bychom si měli pořádně užít."
Vážně vás netíží, že Kanada bere jako úspěch jedině zlato? A že s ním vlastně počítá?
Ne. Vždyť je přece paráda jít do turnaje s tím, že máte velkou šanci vyhrát.
Přitom jste tady málem nebyl. Co vás napadlo, když jste v posledním utkání NHL před hrami dostal ránu pukem do nohy?
Nejdřív to dost bolelo. Pořádně mě ta střela štípla. Jen jsem si úpěnlivě přál, aby mě ta bolest přešla, vždyť mě od olympiády dělila jen jedna třetina.
Jak se vám zatím na vaší první olympiádě líbí?
Její atmosféra je naprosto báječná. Všude kolem jsou nejlepší sportovci světa. Dozvídám se spoustu nových věcí o sportech, které jsem ani neznal. A v neděli večer jsme všichni byli přilepení k televizi a fandili.
Kanadský akrobatický lyžař Alexandre Bilodeau svůj závod vyhrál. A jak chcete na zlato dosáhnout vy?
Budeme hrát rychle a tvrdě. To je styl, se kterým byla Kanada tolikrát úspěšná.
Váš jediný společný trénink před startem turnaje vypadal impozantně. Překvapilo vás strhující tempo všech cvičení?
Vlastně ani ne. Když si uvědomím, jak dobré hráče máme, tak mě to nepřekvapilo.
Z hlediště se na vás dívaly stovky lidí, třeba americký manažer Burke. Když jste seděl na střídačce, něco na vás volal i Jevgenij Malkin, váš ruský spoluhráč z Pittsburghu. Co to bylo?
Jen se mě ptal, s kým hraju v lajně. Tak jsem mu řekl, že s Bergeronem a Nashem.
Kanada a Rusko jsou jasnými favority turnaje. Jste teď s Malkinem spíš kamarádi, nebo rivalové?
Když se vidíme, uvědomuju si, že v současnosti už jsme soupeři. Už není čas na vtípky.
