Hry mýma očima |
Jak je to vrtošivé! Skoro jako hodit si kostkou a doufat v šestku. Mužstvu Aloise Hadamczika se na hrách skutečně povedlo jen pět třetin. Zbytek byl mizerný. Mluvilo se o všem možném: o ztrátě motivace, o odchodu formy.
Oč si tenhle tým zasloužil postoupit ze čtvrtfinále víc než třeba výběr ze Salt Lake City 2002? Či ten z mistrovství světa 2004? Jen vzpomeňte – ty týmy šlapaly úžasně. Bořily ega soupeřů. Až přišel den D. Čtvrtfinále. A všechno se naráz zhroutilo. Tak se to dostalo do kronik: Slzy kouče Augusty ve městě mormonů 2002. Hrobové ticho v Sazka Areně o dva roky později.
Kdepak, Češi už několikrát věřili, že jim musí padnout šestka, ale kostka se místo toho na hraně smekla na jiné číslo. Teď to zažili i Slováci. Lamentují, že je to nespravedlnost. To nám přece patřila skupina. To my jsme vládli. A nás že potupili zrovna Češi, jejichž vystoupení bylo dosud tak špatné? Ano. Stalo se. A ať nikdo nemluví o nespravedlnosti.
Vyhraná skupina bez ztráty bodů nikoho nezajímá. Zní to jako klišé, ale o všem opravdu rozhoduje jediný zápas. Řekněte za pár let na Slovensku „Turín 2006“. Odpoví vám: „Zklamání“.
Bylo by nespravedlivé mít český tým za ošklivé káčátko, z něhož se náhle stala princezna. Spíš za spícího obra. Týmu se zranil Hašek, Eliáš, ošklivě na tom byl i Jágr. Jenže on se z toho otřepal. Ano. Hrálo se špatně. Otřesně. Dokud o nic nešlo. Ale už je líp. A o to tady jde.
