Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Přežil jsem lágr. Každý den je pro mě svátkem, říká český konzul v Riu

20 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Svůj zlatnický obchod Freddy’s má přes ulici u pláže Copacabana, hned vedle tratě, kudy vedl olympijský závod cyklistů. Usadíme se ke stolu a Diamantina, manželka pána domu, nám nabídne becherovku. „Při té se mi vždycky uleví,“ usměje se 88letý Freddy Sobotka, český honorární konzul v Riu, odbivuhodný muž s pohnutým osudem.

Nad fotografiemi, na nichž je zvěčněn s prezidenty Havlem i Klausem, pak začne vyprávět. Mluví dlouze a rád. A má o čem.

Myslíte, že jsou dnes Brazilci rádi, že mají v Riu olympiádu?
Když ji dostali, byl to sen. Teď má i hodně kritiků, protože na tom nejsou ekonomicky dobře. Poukazují, že nejsou peníze na lůžka v nemocnicích a oni vydali na olympiádu 20 milionů dolarů. Ale na druhou stranu, ona dělá zemi i velkou propagaci. Nejsou to vyhozené peníze. Spousta lidí si představovala, že ji Rio nezvládne. A najednou jsou překvapení, co všechno se stihlo udělat, i když na poslední chvíli. Tak je to tady vždycky. Nakonec se pokaždé najdou i ty peníze.

Kde?
To je tou zemí. Ptejte se, co Brazilci nemají. Je tu všechno. Mají zlato, stříbro, drahokamy, vodu, mají nejvíc masa, kávy i tabáku na světě, mají ovoce, opravdu všechno.

Dobře, tak proč tu mají i krizi?
Protože se v celé zemi kradlo ve velkém. A teď sedí. Všichni ti zloději, tak padesát politiků. Někdo ukradl deset milionů dolarů, další dvacet. Bývalou prezidentku vyhodili, brání se, ale bude sedět i ona.

Na zahájení her lidé vypískali zastupujícího prezidenta Temela.
To je normální. Chtěl teď jít i na zakončení, ale dali mu najevo, ať radši zůstane doma. Tak nepůjde.

„Brazilci jsou ohromní lidé. Samozřejmě, jsou tu i gauneři, ale 80 procent Brazilců, které znám, je vážně ohromných. Mají velké srdce.“

Píská se občas i na sportovce.
Což není hezké. Jenže tohle je Jižní Amerika a emotivní fotbalová nátura. Tady se prostě na soupeře píská. Nejde o nic osobního.

Mohla dnešní krizi v zemi prohloubit i příprava her?
To ne, ta krize se začala rodit už před 12 lety. Já tehdy ztratil půl jmění, tři obchody. Ale uměl jsem v tom chodit. Stoupaly pak ceny nemovitostí. Byt, co jsem koupil za 250 tisíc dolarů, má dnes dvacetkrát větší hodnotu. A i ta olympiáda se nakonec Riu povedla perfektně, lidi jsou hrdí. Samozřejmě, jsou i problémy, ale ty byly všude. Nikoho tu při olympiádě nezavraždili.

Zato tu a tam někoho okradli.
Tady každý den dost lidí okradou. Často to dělají ilegální paraguayští emigranti. V ulicích jsou jich spousty. Ale v Brazílii musíte mít i štěstí. Ve všem. Před třemi týdny náš taxík naboural jiný vůz. Manželka měla tři zlomené obratle.

Já vím, v Riu se řídí divoce. Fotograf ČTK má z nehody při hrách zlomený krční obratel.
Nedávno jsem řešil jiného Čecha, co si při nehodě v autobuse zranil páteř. Řidič autobusu jel moc rychle, byl opilej. Tak jsem pomáhal zažalovat autobusovou společnost. Tady je 12 milionů lidí, všechny neuhlídáte. S tím se naučíte žit. Před osmi měsíci jsem měl srdeční záchvat. Dali mi k telefonu někoho, kdo se vydával za mé vnouče a říkal mi: Dědo, já trpím. Ale šlo o falešný telefonát.

Také to se vám stává?
Už třikrát. Jindy mi volali: Máme vaši dceru, chceme od vás peníze. Jenže moje dcera šla zrovna v obchodu kolem mě. To jsou lidi, co vyšli z věznic. Vezmou katalog obchodníků a zkoušejí to. Někdy jim to i vyjde. Ale žádná země není perfektní, ne? Když jsem byl v Praze v Černínském paláci, mému zástupci tam chtěli ukrást auto, rozbili sklo.

Mnozí fanoušci ze světa však kvůli obavám o bezpečí nepřijeli. Proto nejsou tribuny plné?
Některé sporty Brazilce nezajímají. Když se hraje basket nebo volejbal, je plno. Dcera byla včera na beachvolejbalu a taky bylo. Navíc lístky jsou pro lidi drahé. Na beachvolejbal stály 500 a 700 reálů. To je 200 dolarů. Když tu jdete na fotbalovou ligu, je lístek jen za 15 dolarů a na Maracaná kolem 30.

Na Maracaná bude nyní i finále olympijského fotbalu. Brazílie proti Německu...
... to bude mač! Odplata za mistrovství světa. Dostat od někoho sedm gólů, na to se nedá zapomenout. Proto půjde pro mnohé o mač století, poperou se o lístky a na černém trhu budou tak za 2 000 dolarů. Maracaná bude plné. A Maracaná už dnes není snadné zaplnit.

Přitom pojme 80 tisíc diváků, mnohem méně než to staré.
Já vím. Na mistrovství světa 1950 jsem tam zažil i 150 tisíc.

Na mistrovství světa ve Švédsku 1958 stojí zleva gólman Gilmar, fanoušek Sobotka a obránci Orlando a Bellini.

Na mistrovství světa ve Švédsku 1958 stojí zleva gólman Gilmar, fanoušek Sobotka a obránci Orlando a Bellini.

Povězte, jací jsou vlastně Brazilci povahou?
Ohromní lidé. Samozřejmě, jsou tu i gauneři a gangsteři. Ale 80 procent Brazilců, které znám, jsou vážně ohromní. Mají velké srdce.

Přesto může být brazilská povaha složitá k pochopení.
Je jiná, živá. Znám Švýcara, zákazníka, který sem třikrát do roka létá. A ten říká: Žiju, jen když jsem v Brazílii, u nás ve Švýcarsku je všechno tak perfektní, až je to monotónní. Tady se denně děje něco nového.

Co k téhle zemi nejvíc přitáhlo vás, že jste tu zůstal 68 let?
Dala mi všechno, co mám. Já sem přišel s dvaceti dolary.

Proč právě sem?
Po válce jsem se v Paříži vyučil zlatníkem. Jeden přítel mi pak navrhl: Jeď do Brazílie, tam je pro zlatníky dost práce – a hezký holky, budou se ti líbit. Nikdy jsem nelitoval.

Do Čech se vám zpět nechtělo?
Já už tam rodinu neměl. Maminka šla se mnou a v Riu jsem si udělal novou rodinu. Všechny ostatní jsem za války ztratil. Tady mám štěstí, že vidím své tři dcery každý den, všechny dělají v našem obchodě. (vytahuje fotky) Koukejte, tohle byla má rodina v Praze. Maminka, táta, můj bratr. Můj děda měl na Příkopech největší zlatnický podnik v Praze. Ale jednoho krásného dne, ještě než přišli Němci, řekl mému tátovi: Erwin, já jdu pryč z Čech. Bude válka, Němci přijdou, bude to pro nás Židy moc zlé. A odešel do Francie.

A vy jste si prožili peklo.
Přišli Němci, vyhodili mě ze školy a pak nás poslali do Terezína. Tam jsem zůstal rok a půl a šli jsme šli do Osvětimi. Bylo mi třináct, byl jsem silný, mohl jsem v lágru pracovat. Můj devítiletý bratr nemohl. Tak ho poslali do plynu. Otec ho tam nechtěl nechat jít samotného, šel s ním. Já přežil. Oni ne.

Po všech těchto otřesných zážitcích si nyní mnohem víc vážíte obyčejných věcí?
Pro mě je každý den svátek. Manželka někdy říká: Je krize, kšefty jsou špatný, co budeš dělat? Ale po tom všem, co se mi může stát?

Uchytil jste se hned po příjezdu do Brazílie?
Pracoval jsem pro jednu velkou firmu, pak jsme si s přítelem sami otevřeli dílnu. A jednoho dne manželka říká: Víš co, otevřeme naše vlastní obchody. První jsme měli u Copacabana Palace, pak jsme se přestěhovali sem. Dařilo se nám.

V Brazílii se údajně traduje: Důležitější, než kolik máš peněz, je, kolik znáš lidí. Je to tak?
Jednoznačně. Díky tomu, že jsem v Rotary Clubu, jsem napojený i na přední podnikatele. Jinak je tu hrozná byrokracie. Občanku mám už 55 let, celou rozcupovanou. Ale říkám: Ten průkaz zůstane takhle, ať s ním i umřu, než abych žádal o nový. Byrokracie je tady vážně hrozná.

Možná i proto hrozí, že mnohé z olympijských objektů zůstanou po hrách nevyužité?
Půlka olympijské vesnice už byla prodána na byty. Haly a stadiony, to je jiný problém. Něco rozeberou, něco zůstane. Snad budou využívané. Brazilci v Riu nejsou moc sportovci. V Evropě se často narodíte už s dispozicemi sportovce. Zato tady všichni ti velcí hráči fotbalu přišli z hor, chudí lidé, neměli co jíst a byli hubení. Jako Neymar. Proto furt padá, protože byl slabý. Ale jinak je génius. Něco jako Pelé. Ale největším géniem byl Garrincha. Bohužel zemřel jako chudák, propil své peníze.

Za brazilským týmem jste v roce 1958 letěl na mistrovství světa do Švédska. Až takovým fanouškem jste byl?
Fanatikem. Strejda mi půjčil dodávku Volkswagen a já brazilské hráče vozil ve Švédsku i po městě, neměli vlastní autobus. Fotbal, co tam předváděli, pro mě zůstal dodnes tím nejlepším. Nikdy už jsem od Brazilců tak dobrý neviděl.

Později jste se v Riu setkal s Josefem Masopustem. Dokonce jste ho tu dostal na starost, že?
Pozvali jej jako hosta před pěti lety na otevření nového Maracaná. Byl úplně nadšený, dal si šestkrát caipirinhu. Nikoho tehdy nenechali projet vozem až ke stadionu, ale mě s Masopustem ano. Už tehdy nemohl moc dobře chodit.

Na večírku pro Václava Havla. Freddy Sobotka (druhý zprava) a jeho tři dcery Jackie, Shirley a Caroll.

Na večírku pro Václava Havla. Freddy Sobotka (druhý zprava) a jeho tři dcery Jackie, Shirley a Caroll.

Těch slavných návštěv byla podle vašich fotografií řada. Doma jste hostil i Václava Havla.
To bylo před 20 lety, ještě jsem ani nebyl konzulem. Bývalý konzul mě oslovil, že má problém: Přijede pan prezident a já nevím, co dělat, i kvůli penězům. Tak jsem se zeptal mé dcery, jestli mi půjčí svůj dům. Měla krásný, s bazénem a deseti pokoji. S Václavem Havlem přišlo asi sto lidí. Mě to stálo takových 10 tisíc dolarů. Ale tou dobou jsem na to měl, nebyla krize.

Deset tisíc dolarů? To musel být pořádný večírek.
Pozval jsem i podnikatele z Rotary Clubu, ale pan prezident s nikým z nich nemluvil. On byl poeta. Když jsem ho vzal do PEN klubu, byl to pro něj sen. Ale podnikatelé ho nezajímali. Měl jsem sezvané tanečnice, měli jsme orchestr, udělali jsme show na zahradě. Nejdřív mi Havlovi lidé i lékaři tvrdili, že musí v devět večer odejít. Ale on říká: Jste blázni? Já se tu bavím. Dokonce sám tancoval. Odešel v jednu v noci.

Nyní jste se potkal v Českém domě pro změnu s prezidentem Zemanem?
To se mi moc nelíbilo. Ani mě tam nepředstavili, tak jsem za ním vůbec nešel. Já to nepotřebuju. Všichni mě tu znají a vědí, co dělám. I když už toho tolik jako dřív nezvládám, jsem starej dědek. Musím prosit Boha, aby se žádnému z Čechů v Riu nic nestalo a abych za žádným nemusel zase do vězení.

I tam jste zastával svůj úřad?
Jo, já tu měl pět Čechů zavřených. Zaplaťpánbůh, teď už tři roky nic. Ten první, to byl dvaadvacetiletý kluk, kterému v Česku řekli, ať letí do Brazílie, kde vyzvedne exotické vejce. Dali mu 500 dolarů a leť. Tak přistál v Sao Paulu, tam k němu přišli dva černoši a povídají mu: Ty jsi přijel pro to vejce, tady máš místo toho kufr, půjdeš s ním na letiště a odletíš do Portugalska. No a v kufru byl kokain. Hledali právě takové typy, co naletí. Na letišti psi kokain našli, měl dostat pět let. Ale dal policii jména lidí, kteří ho sem poslali, tak mu slevili půlku trestu. Pak ani nechtěl pryč z Brazílie. Než jsem mu po propuštění vyřídil dokumenty, dal jsem ho na týden do hotýlku u pláže a jemu se tam zalíbilo. Jenže už se sem nesmí vrátit. Ale jak říkám, Brazílii si lidé zamilují.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze