I Češi jako by tu byli „odsouzeni“ k tomu, že žádný závod nebude jen jasný. Ale ani jen rozpačitý.
Nejprve byli na řadě dva osvědčení, léta platní adepti. Veslařská královna minulé olympiády Mirka Topinková Knapková vypadla už v semifinále. „Tělo už vysílalo signály,“ líčila smířeně. Jiný „držák“ Ondřej Synek dojel třetí. Jistě, snil ještě výše, ale stejně měl jasno: „Neprohrál jsem zlato, vyhrál jsem bronz. A ten se přece slaví.“
Ondřej Synek
Miroslava Topinková Knapková
Jejich nástupci to neměli jinak.
Jiný sport - již rychlostní kanoistika. Jiná jména - Martin Fuksa i Josef Dostál zažívali proti matadorům na skifech svoji individuální olympijskou premiéru. Jiná generace - oběma je jen 23 let. Průběh? Podobný.
Nejprve vyráží do akce Fuksa. Po jeho boji na kilometrové trati se slunce na chvíli ztratilo za mraky. Symbolicky: ve stínu nebylo pouze nejhezčí z olympijských sportovišť, ale i naděje. Skončil šestý.
Den, který vzýval, nepřišel. „Ostatní byli rychlejší, já pomalej. Škoda, že jsem nejel jako v semifinále,“ popisoval výrazný mladík s čelenkou ve vlasech.
Ano, ano, tady se prostě střetávají české paradoxy. Den předtím zajel Fuksa velmi slibně, zato vousatý obr Dostál se trápil: „Už jsem si říkal, že je to...“
Pointu by v tuto chvíli uhodli i ti méně důvtipní. Místo dalších pochyb se Dostál probudil do rozzářeného brazilského rána a pomyslel si: „To je dobrý! To by tam mohlo bejt.“ A jel tak, jak chtěl. Srdnatě. Za cenu bolesti. Na maximum. Za medailí.
Aby se osudy všech Čechů na Lagoa Stadium provázaly ještě více, přespal Dostál před stříbrným sprintem v blízkém bytě na posteli, kterou předtím používal Ondřej Synek. „Takže velký dík patří taky bronzovému kolegovi z loděnice,“ culil se. „Ale ani kousek medaile mu nedám. Má svoji.“
Jedno stříbro, jeden bronz. Tak jiné. A v mnohém podobné.
