Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 16. srpna 2017 Jáchym

Chvíle úzkosti: jakou stopu zvolit?

15 2001
Praha - Vzchází nádherný den. Vymetená obloha, azuro, mráz minus deset. Stopa bude vymrzlá, pro každého stejná. „Paráda,“ mrkají na sebe českoslovenští skokané u snídaně. Je první neděle zimních olympijských her, pořadatelé nachystali zlatý hřeb programu - skoky na středním můstku. Jiří Raška si připravuje dva páry lží, už oskákaných, zná je dobře. Když mrzne, tak raději bere k můstku dvoje. „V mrazu semo tamo odcházely špičky,“ vzpomíná Raška.

Pod můstkem zírají nahoru celí zděšení. Předskokani předvádějí neklidný let. Vývrtky. „Létali z odrazové hrany, jako když je vyhodí z hospody!“ Mezi předskokany jsou i Češi, druhé reprezentační družstvo přijelo na přání francouzských pořadatelů pro tuhle práci.
Kluci, co se děje? Technický delegát FIS dal celý nájezd posolit. Prý je příliš ledový a nebezpečný. Ze stopy je kaše a na odrazovém stole to drhne.

„A proč ten blázen tohle vyved?“ kroutí hlavami. Brzy se skokanská obec domyslela: před dvěma dny přišla obleva a na vodě skákali nejlépe Rakušané. Tak proč by se v dnešním mrazu nepokusil technický delegát FIS z Rakouska o stejné podmínky? Trenéři řádí, klejí, protestují.

Nastupují vojáci a strhávají sníh z nájezdu. A pokrývají jej novou osmicentimetrovou vrstvou.

Závod začíná se zpožděním.

Raška chytá přesný odraz, předvádí klidný let s elegantním doskokem. 79 metrů a vysoké body. Před Rakušany Preimlem a Bachlerem je první.

Velká hra o první zlatou medaili pro Československo na zimních hrách je rozehrána.
Je zřejmé, že nájezdová stopa se projíždí. „Sůl je prevít, působí furt a stopa byla už zase mokrá,“ vzpomíná Raška.

V tehdejší době ještě platilo, že vedle původní stopy si skokan mohl najet jinou sám. A tak se před druhým kolem na nájezdu vytvořily stopy tři. Ty dvě nové budou rozhodně sušší, uvažuje Raška, ale nemusí být tak klidné.

Fatální loterie! Kterou stopu zvolit? „Já to budu pozorovat a dám ti vědět, jak která bude rychlá,“ rozhoduje trenér Zdeněk Remsa. Času na sledování skokanů a jejich rychlostí měl Remsa dost, Raška skákal ve druhém kole mezi posledními. „A Skrbek nás bude spojovat,“ dokončuje Remsa plán. Joska Skrbek, vedoucí skokanů, spíš jejich táta, byl připraven.

Vysílačky se tehdy ještě nepoužívaly, Remsa měl dát znamení. „Byl hrozně nervózní, vždyť tohle všechno už jednou prožil,“ vzpomíná Raška. Před čtyřmi roky v Innsbrucku dolétl Josef Matouš v prvním kole na vedoucí postavení. Zlatý paprsek naděje se tenkrát proměnil na čtvrté místo.

Remsa avizo nedal, Raška se poradil se Skrbkem. „Pojedu původní stopu, možná bude pomalejší, ale zato klidná!“ Nepatrně zpožďuje odraz. „Už ve vzduchu jsem si nadával a v letu zachraňoval, co se dalo.“ Když dole zastavil, zamrazilo ho. 72,5 metru. Je to v háji, medaile nebude žádná. Bachler, Bělousov skočili dál.

Světelná tabule stávkuje, pořadí skokanů nenaskakuje. Raška vidí, jak k němu běží kamarád Libor Motejlek, mává rukama a křičí. A v tu chvíli se rozzáří i světelná tabule. Vede! Ti, kteří skákali ještě za ním, z těch nešel strach.

Co se dělo potom, na to má Raška jediné slovo: „Blázinec!“ Do olympijské vesnice se vracejí pěšky přes pole. Raška nemá vůbec nic, ani lyže či brýle, rukavice, čepici. Poztrácel je v tom mumraji. Ve svém pokoji najde všechno poskládané na posteli. Lyže jsou opřeny v koutě. „Dodnes nevím, kdo mi to tam donesl!“

Za olympijské vítězství dostává tehdy, tajně, deset tisíc korun. Ministr průmyslu mu věnuje televizní aparát. Škodovka nabídne model 1100. Nesmí jej však jako olympijský amatér přijmout. A tak jezdí rok s továrním číslem a pak auto koupí za pětatřicet tisíc. Nové stálo 52 000 korun.

Manželce, opatrující doma dvouměsíčního synka, přiveze francouzské rtěnky a zelené úpletové šaty. „Tenkrát jsem se o tyhle věci zajímal,“ řekne s nepatrnou pýchou a skoro už nevěřícně.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze