Především bych se připravila tak, abych byla lepší než čínské soupeřky. Abych nemusela stát v pozoru a vzdávat hold čínské hymně. Nejlepší politikou je dobrý výkon, což ale neznamená, že bych mlčela. Šla bych v Praze na demonstraci za svobodu Tibetu a doma bych vyvěsila tibetskou vlajku.
Vystoupila byste nahlas i v Pekingu?
Pokud by se mě tam na Tibet a lidská práva někdo ptal, názor bych řekla. Ale na demonstraci v Pekingu bych nešla. Moje demonstrace je vítězství. Sportovec má právo projevit názor, i když na hrách musí respektovat Olympijskou chartu. Ta říká, že není povolen žádný typ demonstrací politické, náboženské či rasové propagandy ve vesnici či na stadionech. Ale žádná charta nemůže nikomu bránit říct názor.
Bojkoty a politika na olympijských hráchBerlín 1936 Hitler využil her k propagandě nadřazenosti árijské rasy. Melbourne 1956 Egypt, Irák a Libanon bojkotovaly hry na protest proti invazi Izraele, Británie a Francie do Egypta. Kvůli vpádu vojsk SSSR do Maďarska odřekly účast Španělsko, Nizozemsko a Švýcarsko. Krvavou bitkou skončil zápas ve vodním pólu Maďarsko – Rusko. Mexiko 1968 Mexická vláda před zahájením krvavě potlačila demonstrace studentů. Američané Smith a Carlos demonstrovali na stupních vítězů za černošská práva v USA. Oba byli vyloučeni z her. Země, jež okupovaly ČSSR, byly připuštěny. Mnichov 1972 Smrt na hrách. Jedenáct izraelských sportovců unesli z olympijské vesnice a zavraždili palestinští teroristé. Montreal 1976 Her se nezúčastnilo 26 afrických zemí na protest proti turné novozélandských ragbistů po rasistické Jihoafrické republice. Moskva 1980 Největší bojkot v historii. USA a dalších 61 zemí neúčastí protestovalo proti sovětské invazi do Afghánistánu. Některé národní olympijské výbory (např. Velká Británie či Itálie) však rozhodly o účasti navzdory přání vlád. Los Angeles 1984 Odveta za Moskvu. Čtrnáct zemí sovětského bloku bojkotovalo hry. Rumunsko překvapivě nikoli. Soul 1988 Kuba, Etiopie a Nikaragua neúčastí podpořily komunistický režim KLDR, stále formálně válčící s Jižní Koreou. |
Jistě, budu. Stejně jako dalajlama si myslím, že bojkotem her se nic nesvede. Bylo by to nespravedlivé pro sportovce, kteří celý život dřou. Zaslouží si bojovat o medaile, stejně jako si diváci po celém světě zaslouží vidět velkou podívanou. Ale nikdo by neměl být lhostejný ke křivdám, které se v Číně dějí.
Tak proč neudělat nějaké razantní gesto? Proč nahlas nevystoupit?
Takové gesto udělal například americký režisér Steven Spielberg. Byl v přípravném týmu pro zahajovací ceremoniál, ale na protest proti zahraniční politice Číny spolupráci ukončil. Mimochodem: pokud čínští mocipáni nesplní sliby, které dali při své kandidatuře, a nadále budou odmítat dodržování základních lidských práv, jsem zvědavá, jestli zahraniční publikum při slavnostním zahájení velké čínské delegaci zatleská.
Vy byste zatleskala?
Rozhodně ne! I přesto, že si čínští sportovci jakožto nevinní lidé takové gesto nezaslouží. Ale jak je v socialistických zemích zvykem, vedoucím představitelům jde víc o prestiž a body než o zdraví a dobrý pocit sportovců – sportovce už tradičně zneužívají k propagandě režimu.
Ostatně by to nebylo poprvé, co by politika zasáhla do slavnostního zahájení.
Nebylo. Vzpomínám na Mexiko 1968, kde byla situace naprosto opačná – tam, když se při zahajovacím ceremoniálu v Bráně borců objevila československá výprava, publikum vstalo a bouřlivým skandováním „Checo checo ra ra ra“ vyjádřilo svůj postoj k jiné okupované zemi. Celý svět věděl, co se u nás stalo 21. srpna 1968.
A vy jste tam získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile.
I kvůli tomu. Kdybych závodila letos v Číně, asi bych měla podobný druh motivace jako tehdy, při okupaci Československa. Slyšet Kde domov můj pro mě v roce 1968 mělo daleko větší význam než kdykoliv. Chtěla jsem vyhrát a musela jsem vyhrát. Chtěla jsem být první, protože jsem věděla, že nejde jenom o mě.
Politika už ovlivnila mnoho olympiád. Nejvíc asi tu v Mnichově 1972, kdy byli přímo v olympijské vesnici zastřeleni sportovci Izraele.
Nebo v Berlíně, kde Hitler už roztahoval sítě k vyvražďování Židů a americký olympijský výbor byl z jeho přítomnosti tak rozladěn, že odvolal ze štafety na 400 metrů dva své židovské závodníky. A náš národ na rozdíl od Američanů byl pyšný na svého závodníka, gymnastu Aloise Hudce, který svým unikátním rozporem střemhlav na kruzích dokázal Hitlera postavit do pozoru, aby si vyslechl československou hymnu.
| Názorové bruslení Nezávidím sportovcům před olympiádou v Číně. Bojkotujte, nebojkotujte, mluvte, mlčte, názory mějte, ale raději si je nechejte pro sebe, nebo aspoň nevystrkujte nos moc vysoko z davu. Z toho aby se jeden zbláznil. Olympiáda ještě ani nezačala, a už je to boj. Bruslení mezi názory, touhami, sny a tím, co by se asi slušelo. A sportovci jsou rukojmí, kteří musí vratké nože nazout. Jenom proto, že jsou sportovci. Destinaci jim vybral Mezinárodní olympijský výbor 56 hlasy při 2. kole volby pořadatele v červenci 2001 v Moskvě. Tajné volby, jak jinak. Viníky nenajdete. Ale sportovci nejsou ti, kdo zahalil olympijskou myšlenku tučnou vrstvou politiky, byznysu a peněz – častokrát vydělaných za pomoci výrobků Made in China. BARBORA ŽEHANOVÁ |
Jistě, čtyřnásobný olympijský vítěz, obdivuhodný člověk, černoch. Nebo si vezměte olympiády v Los Angeles a Moskvě, kam z politických důvodů mnozí sportovci ani nemohli odjet. V Mexiku zase těsně před zahájením povstali vysokoškoláci proti gigantismu a nákladnosti her, zatímco jejich studijní podmínky byly bídné a nedůstojné. Při střetech s policií zemřelo tři sta lidí.
Mexiko, to byla vůbec bouřlivá olympiáda.
Byla. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos přišli ke stupňům vítězů oba s černou rukavicí na ruce, Smith na pravé, Carlos na levé. S hluboko skloněnou hlavou při americké hymně jasně ukázali, jak se v jejich vlasti, kterou právě proslavili, se svými černými spoluobčany cítí. Byli vyloučeni z výpravy, ale dali statečně najevo, co se ve Spojených státech děje. Těžko v historii hledat olympiády, které byly apolitické, bezdopingové, bezkonfliktní. Ekecheirii – tedy mír zbraní, si dokázali zachovat jen staří Řekové. Každopádně věřím, že komunismu i v Číně jednou dojde dech a že i olympijské hry tomu pomůžou.
Není to bláhová představa?
Snad ne. Po šedesáti letech těžké totality a izolace čínského národa – dřív krutě stalinské, pod vládou velkého Maa – se lidem žijícím v područí a nevědomosti otevře docela jiný svět. Bude tam spousta cizinců, což je jedinečná šance. Hry jsou ideální příležitostí, jak prohlédnout.
Nenecháme si diktovat požadavky, prohlašují v Pekingu
A čínští žurnalisté komentují události zcela odlišně než mezinárodní média či exilová vláda v Indii. Mnohé internetové stránky jsou blokovány, zejména zahraniční zpravodajské weby či stránky serveru YouTube.com, kde se objevily amatérské reportáže z „hořící“ Lhasy. Blokované a rušené byly během prvních dnů nepokojů i zprávy televizních stanic BBC a CNN. „Při sledování zpráv CNN nám vypadl signál na několik desítek minut, právě když běžely reportáže z Lhasy,“ říká Italka Elena, žijící tři roky v Pekingu. Čínská státní tisková agentura Xinhua naopak uvedla: „Naši otcové, manželé a bratři byli kamenováni, napadáni, probodáváni a lynčováni jako nevinné oběti. Dvanáct z nich bylo těžce zraněno a dva jsou v kritickém stavu. Je zřejmé, že se jedná o dobře plánovanou sabotáž a politickou konspiraci.“ Čínský premiér Wen Ťia-pao označil dalajlamu a jeho stoupence za „kliku“, která se především snaží podněcovat sabotáž olympijských her v Číně. Několikrát zdůraznil, že Čína je rozvojová země, která se setkává s mnoha problémy při přípravách her, ale čínský lid je „ten nejupřímnější a navíc s velkou touhou hostit úspěšné olympijské hry“. Na závěr projevu se zasnil a dodal: „Jsem si jist, že úsměvy více než jedné miliardy lidí budou světem opláceny stejně.“ Přestože se ozývají protestní hlasy i ze samotné Číny, převážně z Hongkongu, lidé v Pekingu si možnost zrušení či hromadného bojkotu olympiády nepřipouštějí. „Nikdy si nenecháme cizinci, kteří nerozumí naší politice, diktovat požadavky a omezovat se,“ rozhorlil se jeden z dotázaných studentů Univerzity zahraničních jazyků. Konání „olympiády lidu“, jak je nazývaná v místních mediích, prý žádná událost nemůže ohrozit. KATEŘINA PROCHÁZKOVÁ |
Nad otázkou, co si myslí o potlačení nepokojů v Tibetu, se většina dotázaných obyvatel Pekingu podiví. Nebo rozhořčeně napadá dalajlamu, považovaného za strůjce všeho zla. Vždyť na některých čínských webech si lze přečíst, že se jedná o akci CIA, která stojí za duchovním vůdcem a celým exilovým Tibetem.K zahraničním zprávám o Tibetu se nyní v Pekingu nedalo dostat.Los Angeles 1984. Zmařený sen jedné generace
Dvanáctého května 1984 vynesl Československý olympijský výbor svůj nejostudnější verdikt v historii: o bojkotu olympijských her v Los Angeles.
Pražská komunistická smetánka tak vyslyšela výzvu ze „země, kde zítra znamená již včera“, a nepustila československé sportovce na olympiádu do „lůna kapitalismu“.
Řečeno tehdejší mluvou: „Nebylo možné ohrozit bezpečnost sportovců tím, že bychom je vyslali do města, kde se v atmosféře nepřátelské psychózy připravuje jejich likvidace zfanatizovanými, dobře vyzbrojenými a americkou vládou podporovanými anikomunistickými živly.“ Tak se pravilo v oficiálním prohlášení.
Zasloužilí funkcionáři tehdy do Los Angeles odletěli – údajně proto, aby „Československo udrželo kontinuitu s olympijským hnutím“. Funkcionáři byli patřičně prověřeni a politicky angažováni.
Sportovců se na názor nikdo neptal.Proti bojkotu se báli veřejně protestovat. V sázce byly jejich kariéry a budoucnost jejich rodin. Někteří z nich, například koulařka Helena Fibingerová, se nechali přesvědčit i k propagandistickým projevům na podporu bojkotu.
„Na kameru jsem řekl, co chtěli slyšet. Ale myslel jsem si něco úplně jiného,“ vyprávěl po letech vzpěrač Anton Baraniak. Naopak jeho kolega Petr Šolar hned po oznámení bojkotu emigroval do Německa.
Znechucený házenkářský trenér Jiří Vícha odešel od reprezentace.Jeho bývalí svěřenci demonstrativně prohrávali utkání na „antiolympiádě“, jež se pod názvem Družba uskutečnila v různých městech socialistického bloku.
Veslaři chtěli start na Družbě odmítnout, ale politruci Dukly jim pohrozili: „Když nepojedete, počítejte s vážnými následky.“ Mistr světa Jiří Vrdlovec a další kanoisté utápěli v den bojkotu špatnou náladu v loděnici. Koupili si basu piva. „Pak si na nás nějací lidé stěžovali. Z parníku prý slyšeli, jak jsme řvali protisovětská hesla.“
Českému sportu tehdy vládla silná generace. Na světových šampionátech triumfovali atleti Kratochvílová i Bugár, medaile vozili gymnastka Říčná, kanoista Vrdlovec, judista Kocman, vzpěrač Baraniak či dráhoví cyklisté.
Kteří z nich by vybojovali v Los Angeles medaile? Můžeme jen spekulovat.„Vím skoro stoprocentně, že kdybych něco totálně nepokazila, medaili bych měla. Byla jsem na tom nejlíp za kariéru,“ tvrdí gymnastka Hana Říčná.
V 16 letech nechápala smyšlené zprávy o nebezpečí, která v USA číhají.„Na závodech v New Yorku jsem předtím viděla, jak v Americe všechno fungovalo. Tak jaké nebezpečí? Nedávalo mi to smysl.“ Není divu. Jako by tehdy bojkot nějaký opravdový smysl měl.
