"Všechno mám, znám to tu, všechno mi funguje. Nemůžu si stěžovat. Záleží jen na mně," říká.
Před olympiádou v Sydney vás skoro nikdo neznal. Teď jste prožila čtyři roky ve špičce. V Aténách se od vás čeká útok na medaili. Berete to?
Vždyť jsem čtyři roky nedělala nic jiného, než jezdila na lodi.
Co jste se naučila?
Všechno. Dřív jsem si kupovala plachty přes internet a pak se divila, proč mi nesedí do stěžně. Teď jsem se na Zélandu podílela na jejich vývoji i designu. Dřív jsem neměla vedení, nerozuměla jsem spoustě věcí.
Teď ano?
Ve své třídě ano, to si troufnu říct. Porozuměla jsem technice. Poznám, co jede, mám různé plachty. Tenkrát jsem si koupila dvě stejné a divila se, proč nejede ani jedna.
Přesto máte z velkých závodů jenom jednu medaili, bronzovou z mistrovství světa v Portugalsku 2001. K tomu hromadu čtvrtých míst. Kde ten kousek pořád chyběl?
Asi v psychice. Abych dokázala ten šestidenní závod, když už ho vydržím fyzicky a mám na něj kvalitní vybavení, dotáhnout k cíli, k úspěchu.
Taky přízeň boha moří Poseidona. Loni jste na světovém šampionátu sahala na stříbro a po diskvalifikaci v poslední rozjížďce zůstala devátá...
Bála jsem se a totálně to zkazila. Kdybych zachovala klid, stačilo by mi to na bronz. Měla jsem kolizi a rozhodčí mi nařídili trestné otáčky, jenže já je neudělala. Taky jsem neměla pořádné koučování. Ale to není ničí chyba. Neříkám: Já bych bývala. Snažím se, aby to už tak nebylo.
|
Lenka Šmídová |
Bude vám třicet, znamená olympiáda klíčový bod, co dál se životem?
Snažím se k ní neupínat. Co když to nevyjde? Pak by se mi zhroutil svět. Nic neřeším.
Ale medaile vámmůže otevřít dveře do vysněného světa profesionálního jachtingu.
To je pravda. Snažím se. Získat místo přímo na ženské lodi nebo v namixované posádce, to by se mi líbilo. Francouzi prý nějakou dávají dohromady.
To byste si taky slušně vydělala. Na kolik vás přijde závodní rok teď?
Něco přes milion. A beru jen základní plat na ministerstvu vnitra. Ale hodně mi pomáhají sponzoři, něco svaz. Část materiálu dostanu za reklamu. Ale v červnu jsem si třeba platila trenéra. Sto eur za den.
Nelákalo by vás vydat se dálkovou plavbu, jako Emma Richardsová, která 132 dní plula sama okolo světa v závodě Around Alone?
Nevyhledávám dlouhodobě nepohodlí. Nemoct pořádně jíst, pít, spát, umýt se. Taky trpím mořskou nemocí. I když po několika dnech zvracení prý přejde. To se mi nechce zkoušet.
V moři se moc nekoupete, nejíte mořské potvory...
Na Zélandu byla hodně kalná voda. Nekoupala jsem se tam snad ani jednou. Ani moc neplavu. Taky se bojím, že mě něco kousne.
Ale k plavbě na jachtě někde v Karibiku byste se asi nechala přemluvit?
To zas jo. To už máme v plánu několik let. Zajet si, kam chcete, vzít si surfové prkno, chytat ryby. To je skvělý.
Vaše největší soupeřky pocházejí ze západních mořských velmocí. Vy jste dítě totalitního vnitrozemského státu. Je to znát v sebevědomí?
Je. Hlavně ve srovnání s Američany. Každý sportovec ví, kolik drobností ovlivňuje jeho výkon. A my, jachtaři, jsme donedávna přespávali v autech na parkovištích, neměli pořádnej vercajk. Jak jsme mohli závodit s nejlepšími? Ale překousli jsme to, už si nemůžeme stěžovat. V tom podvědomí to ale trošku zůstává.
Mají jachtaři dobrou partu?
Jde to. Každý závod jezdíme o všechno. O život. Nejeli bychom jinak, kdyby bylo víc na prémiích. Těm, co jezdí fér, fandím. S Norkou Sundbyovou (světová jednička, pozn. red.) se vždycky obejmeme a popřejeme si, ať se daří.
Dokážete proti ní jet bez slitování teď o olympijskou medaili?
Jsem jedna z deseti, co na medaili může dosáhnout. A všude jsem pořád čtvrtá - ve světovém žebříčku, ve Světovém poháru, na mistrovství světa a vlastně i na loňském předolympijském závodě. Přede mnou se to střídá, jen já zůstávám.
Možná vám je čtvrtá příčka určena...
Možná. Právě loni jsem se v Aténách poslední den dotáhla na druhou příčku a už zvedala ruce. Ale nakonec jsem byla zase čtvrtá...
Recept na úspěch podle vás zní: vyrazit jako první a krást ostatním vítr.
Plachta má tvar peřiny, za ní je vítr stočený a slabší. Na čele pole ho tak kazím a oslabuju lodím za mnou.
Jak se tedy dá napálit start jako formule 1?
Musíte zhodnotit všechny informace, nacpat se do správného místa, přitom nikoho nenabourat a protnout čáru už v maximální rychlosti. To vše v rozmezí tří až desíti vteřin. Pak rychle vyvažovat, chytit vítr. Start je osmdesát procent výsledku.
Technika, fyzická síla, znalosti, psychika - co je pro vás nejdůležitější?
Všechno. Musíte to správně zkombinovat.
Vezměme to postupně. Na vybavení už jste prý kadet.
O plachtách vím skoro všechno. Ještě si ji nedokážu sama ušít. Rozpářu ji, upravím a dám ji "salemakerovi". Jednou by mě bavilo zabývat se tím profesionálně. Víte, jaký rozdíl v rychlosti udělají dva milimetry?
Na lodi se moc měnit nedá?
V naší třídě Evropě se snížila tolerance v rozměru na 3,7 metrů dlouhé lodi na tři milimetry. Používají se od jednoho výrobce. Ale teď jsem si tu svoji nechala přeměřit a zjistili mi, že je křivá v ose. Musela se předělávat. Zato konečně jezdím rychle.
Jak se věnujete fyzické přípravě? Ještě zdvihnete v benči šedesát kilo?
Nikdy jsem moc nedřela. Po třech hodinách na vodě mi stačí hodinka v posilovně. Ostatní makají víc. Myslím, že nejlepší je jezdit na lodi. Když se moc cvičí, může se ztratit balanc. A já váhu stejně nenaberu. Už jsem to vzdala. Těší mě běhat, jenže to pak shazuju a musím moc jíst.
A znalosti? Už jste chodící námořnická encyklopedie?
Důležité je dostat ráno dobrou předpověď, nejlíp od najatých specialistů "počasářů". Mám statistiku větrů z aténské vody za posledních pět let. Ale nechci tím zase trávit tolik času. Musíš umět reagovat. Cítit, co se děje, a odhadnout, co s tím.
Málokdo tuší, že i závod na lodích mohou dost ovlivnit rozhodčí.
Jako že nám rozdávají "borůvky"? Vyvěsí žlutou vlajku a křičí jméno země. Czechoslovakia, volají na mě. To já nejsem, to neplatí, bráním se. Ale změnila jsem kvůli rozhodčím styl jízdy. Filmovali mě a rozebírali jsme chyby, měnila jsem pozici těla. Od tý doby jsem nedostala jediné napomenutí.
Co vám ještě k tomu všemu poradil psycholog?
Najala jsem ho na Zélandu, je to taky jachtař. Naučil mě oddělit kamarádství od soupeření, vzít si masku. Proti přítelkyním jsem nedokázala jet tvrdě. A taky při neočekávaných kolizích jsem panikařila a kupila další chyby. Teď to umím rozdejchat a hledím si svýho. Zůstávám chladná a věnuju se závodu.
A potom? Budete chtít žít na Novém Zélandu?
Můj přítel Mark tam byl v týmu pro Americký pohár, bydlela jsem u moře a trénovala tam. Ale loňskou zimu jsem strávila na Floridě a bylo to ještě lepší. Víc lidí, teplo. Uvidíme, co bude.
