Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 16. srpna 2017 Jáchym

Stříbrná olympionička Hromádková dnes učí děti v malotřídce

Dagmar Švubová Hromádková se stříbrem z olympiády v Sarajevu. | foto: Jaroslav Šnajdr, MAFRA

2 2014
Říká se, že v Novém Městě na Moravě se pěstují dva sporty - fotbal a běžecké lyžování. A právě běžky se pro Dagmar Hromádkovou staly celoživotním údělem. Poprvé na nich stála a také závodila v pouhých dvou a půl letech. Poslední, šestnácté, místo tehdy obrečela, ale dostala za to párek a diplom. Tradiční párkové závody v Novém Městě ostatně jezdí dodnes.

"Brečela jsem tak dlouho, že i za to poslední místo jsem nakonec dostala diplom, který mám dodneška schovaný," vzpomíná na své sportovní začátky olympionička Hromádková.

Dnes pětapadesátiletá novoměstská rodačka přesně před třiceti lety ještě pod příjmením Švubová vybojovala stříbrnou medaili na zimní olympiádě v Sarajevu v běžecké štafetě. Zarámovaná medaile odpočívá na polici v její pracovně v rodinném domě ve Svratce na Žďársku, kde s manželem a mladším ze dvou synů žije.

Táta byl první trenér

Ale vraťme se zpět na začátek 70. let. Lyže už malá Dáša od párkových závodů nesundala a jejím prvním trenérem se stal tatínek. "Každou neděli jsme spolu vyráželi na lyže po Vysočině vybaveni perfektní svačinou od maminky. Vzali jsme špagát, na kterém mě popotáhl, když jsem nemohla, a zase jsme jeli dál," vzpomíná na své začátky stříbrná olympionička.

První úspěch a počátek opravdového závodění přišel v deseti letech, kdy Dagmar na Třech Studních obsadila v okresních závodech třetí místo. Tam dostala nabídku jezdit za místní sportovní klub. Souhlasila a začala pravidelně trénovat.

Na první mistrovství republiky v Harrachově ji otec sice ještě nepustil, což opět oplakala, ale rok nato doma v Novém Městě už jela a ve štafetě skončila druhá.

Postupně se zlepšovala a v patnácti se dostala do juniorské reprezentace. V osmnácti pak přišla pozvánka do "nároďáku". "Tehdy byla podmínka, že pokud tam chci, tak se musím přestěhovat do Jablonce, kde se příprava soustředila," řekla lyžařka.

"Stěhování? To byl pro mě, která jsem do té doby bydlela doma, oříšek. Rozhodování bylo těžké, ale když přišla i nominace na mistrovství světa, tak jsem to skousla. V prvních měsících na ubytovně jsem však probrečela spoustu večerů," svěřuje se bývalá slavná běžkyně na lyžích a olympijská medailistka Dagmar Švubová Hromádková.

V Jablonci našla velkou kamarádku

Právě v Jablonci tehdy v roce 1978 poznala svou životní kamarádku Gábinu Svobodovou, později Soukalovou, maminku současné nejlepší české biatlonistky. Spolu trénovaly a trávily volný čas.

Na svém prvním mistrovství světa pak byla na desetikilometrové trati jedenáctá. "Říkala jsem si, že příště to musím vyhrát. Pak to ale bylo úplně jinak," konstatuje Hromádková.

Ten rok jí ale přinesl i dvě ceněná vítězství na Severských hrách ve švédském Falunu a pak i v lyžařské Mekce Holmenkollenu, kde medaile přebírala z rukou švédského krále.

"Ve Falunu jsem jako vítězka dostala perlový náhrdelník, ale musím se přiznat, že jsem byla moc zklamaná, protože jsem chtěla nádherné rádio, které bylo za druhé místo. Bylo mi dvacet a žádné jsem ještě neměla. Dokonce jsem ho chtěla vyměnit za perly, ale naštěstí jsem to nakonec neudělala. Dodnes je mám schované," vypráví někdejší reprezentantka.

Olympiáda po mateřské

Pak už přišla její první olympiáda v roce 1980 v americkém Lake Placid, kde skončila jako účastnice ženské štafety těsně čtvrtá. Po mistrovství světa ve Falunu, kde československá štafeta doběhla pátá, pak závodění do roku 1983 vyměnila za mateřské povinnosti. Stala se matkou syna Vaška.

Od léta 1983 ale začala opět trénovat a chtěla zpátky do reprezentace i na další olympiádu. "Tehdy tam ale byla strašně velká konkurence, a tak jsem si účast musela tvrdě vybojovat. Podmínkou bylo, že musím v nominačním závodě porazit všechny ostatní. Co čert nechtěl, tak sníh napadl ten rok velmi pozdě a byl jen na horách, proto jsem nemohla trénovat doma. V pondělí ráno mě táta zavezl do Svitav, kde jsem sedla na autobus a odjela jsem do Pece pod Sněžkou, kde mě skútrem vyvezli nahoru, abych stihla ještě dopolední trénink. V pátek mě zase svezli dolů, abych mohla být o víkendu doma s Vašíkem. Toho přes týden hlídali rodiče a chůva," popsala nelehký návrat do závodní stopy novoměstská běžkyně.

Dagmar Švubová Hromádková před školou ve Svratce.

Dagmar Švubová Hromádková před školou ve Svratce.

Nominační závod nakonec vyhrála a porazila v něm i rivalku a kamarádku Květu Jeriovou, což jí otevřelo dveře na zimní olympiádu v jugoslávském Sarajevu.

Tam, v polovině února 1984, pro Dagmar přišel životní úspěch: stříbro v ženské štafetě, kterou rozbíhala. "Byl to pro mě hrozný stres, protože jsem ten rok žádnou štafetu nerozjížděla. Největšími favoritkami byly Norky, ale pak to bylo otevřené. Byl to náš třetí pokus o medaili ve štafetě a tentokrát to opravdu vyšlo! Oslavily jsme to pořádně hlavně my dvě s Gabou, protože jsme už další závod nejely. Ta chvilka slávy na stupních vítězů je nepopsatelný pocit a byla bych nejraději, aby tam se mnou stáli všichni, kteří mi pomáhali," doplňuje Dagmar Hromádková.

Svůj nejúspěšnější a nejnáročnější rok v kariéře pak ještě završila státnicemi na vysoké škole. "Žádné úlevy tehdy nebyly, a tak jsem třeba v rámci tréninku jela na kole z Jablonce nad Nisou do Prahy na zkoušku. Tehdy jste se vrcholovým sportem neuživili, a tak každá z nás musela myslet na zadní kolečka," podotýká lyžařka.

Konec kariéry přišel o tři roky později. "Vaz nám i s Gabou zlomilo asi už následné mistrovství světa v roce 1985 v Seefeldu. Tam se totiž jen bruslilo a my jsme byly klasičky a pořádně jsme to neuměly. Dopadlo to hrozně," vzpomíná olympionička.

V účasti na dalším mistrovství světa o rok později jí zabránil zápal plic. S kariérou se tak rozloučila v roce 1986 alespoň titulem z mistrovství republiky.

"Jsme učitelská rodina"

O rok později, po ukončení kariéry, se vrátila zpátky na Vysočinu a stala se po vzoru maminky učitelkou, stejně jako obě její mladší sestry. "Jsme taková učitelská rodina. Vždycky jsem se chtěla vrátit domů a učit. Nastoupila jsem nejprve na ZŠ ve Svratce a pak jsem přestoupila do Křižánek, kde třeťáky až páťáky učím do teď," uzavírá svůj příběh olympionička.

Kontakt s klasickým lyžováním nikdy neztratila. Asi deset let trénovala skupinu dětí včetně staršího syna v novoměstském lyžařském oddíle - až do doby, než se jí narodil druhý syn Martin.

Poslední roky dělá rozhodčí na velkých závodech ve Vysočina Areně. A závodnici nezapře ani coby učitelka. Pro své žáky v rámci tělesné výchovy pořádá závody, beseduje o olympiádě nebo přinese ukázat medaile.

ŽIVOTNÍ ÚSPĚCH. Dagmar Švubová Hromádková (vpravo) slaví štafetové stříbro ze...

ŽIVOTNÍ ÚSPĚCH. Dagmar Švubová Hromádková (vpravo) slaví štafetové stříbro ze zimní olympiády v Sarajevu 1984.

Jako bývalá olympionička už samozřejmě netrpělivě vyhlíží nadcházející zimní olympijské hry v Soči. "Protože jsem velká kamarádka s Gabou Soukalovou, tak budu moc fandit její dceři Gábince, které bych v biatlonu strašně přála medaili," říká Hromádková.

Osobně tipuje, že by reprezentace mohla ze Soči přivézt sedm medailí. "Věřím, že mezi nimi bude i ta z hokeje," uzavírá optimisticky Dagmar Hromádková.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze