Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 18. srpna 2017 Helena

Dámy boulařky. To je veselá parta, co si pomáhá

Nikola Sudová s cedulí na dveřích svého pokoje | foto:  Michal Sváček, MAFRA

12 2010
Vancouver (Od zvláštních zpravodajů MF DNES) - Do olympijské rodiny patří od Albertville 1992, zítra má jejich závod na hrách sedmé vydání. Dámy boulařky. Lyžařské akrobatky, jimž i obloučky na černých sjezdovkách připadají nudné a které mají v anglickém názvu svého sportu slovo "free", tedy volnost. Jsou to bohémky, traduje se. Omyl.

"Jsme free možná proto, že nepoužíváme sjezdařské kombinézy," říká Nikola Sudová. Je háklivá, jak mnozí lidé na její sport nahlížejí.

"Lidi si myslí: Oni jsou free, tak porušují pravidla čehokoli, pokuřují trávu. Ne! My jedeme ideálním středem.

Jsme někde mezi totálně free disciplínami a mezi sporty, kde jde jen o výsledek a závodníci se v nich ani neznají osobně. My jedeme na bázi přátelství."

Boulaři jsou parta vyznačující se chorobně dobrou náladou, Sudová by se usmívala snad i tehdy, kdyby těsně vedle ní dopadl metrákový meteorit. "Všichni víme, jak je náš sport nebezpečný. Každou jízdu se může něco stát. Tak si snažíme pomáhat. Není tam zášť. I když olympiáda je samozřejmě vyhecovaná," povídá Radek Herot, kouč Sudové.

Její zničené koleno v lednu celá komunita hned zaznamenala. "Tehdy asi favoritkám blesklo hlavou: Á, o soupeřku míň. Nemám jim to za zlé. Taky by mě to napadlo. Ale jinak jsme kamarádky," říká ona.

Když doma trénují, zalezou si bokemod davů, vezmou lopaty a krumpáče, postaví můstek, skáčou. To je jejich "free". Jen si poslechněte benjamínka Terezu Vaculíkovou: "Miluju tu volnost pohybu a atmosféru na soustředěních. Jste na svahu, svítí slunko, je modro, vy skáčete, prostě paráda." Že si občas natlučou? No a co. Dopředu s tím počítají.

Z těch starších málokdo nemá zalátané tělo. "Když si někdo urve koleno, víme, co prožívá," líčí Sudová.

Herot se dokonale vciťuje do jejího myšlení, chápe, že chce mermomocí na hrách startovat. Před hrami v Naganu 1998 byl sám v podobné roli.

"Měl jsem olympiádu vyjetou, ale při svěťáku jsem se rozbil a praskly mi dva obratle. Kdybych mohl, taky bych s tím závodil. Jenže tehdy mě postavili před hotovou věc: Když budeš závodit, počítej s trvalými následky. I tak doktoři říkali, že už nikdy nebudu vrcholově závodit. Ale vrátil jsem se."

Šárka Sudová na svém pokoji v olympijské vesniciŠárka Sudová na svém pokoji v olympijské vesnici.

Později se ujal nejnadějnější české boulařky. "Nikola je jako hrom do police, snaží se hlavou prorazit zeď.
To její sestra Šárka je příliš hodná, ta se měla radši vrhnout na umění. Ale Nikola když si umanula, že tu pojede, tak tu pojede." Herot ještě nikdy nebyl tak nervózní. "Bude to improvizace od začátku až do konce."

A v rozporu s organizátory touží: "Ať prší, ať ta trať co nejvíc změkne a Nikola nedostává v boulích rány jako při tréninku."

Jste blázni, možná uslyší i on. "Nejsme," odpoví. "Ale každý, kdo dělá sport na tak vysoké úrovni, musí být posunutý někam jinam."

Vaculíková: Už tu všem tykám

Tak tohle je nejmladší "mládě" české olympijské výpravy: Tereza Vaculíková řečená Terr, akrobatka pro jízdu v boulích.

Boulařka Tereza Vaculíková před odletem do Vancouveru
Krásných sedmnáct let, na olympiádě nejprve s nevděčnou rolí první náhradnice, pak vzatá na milost.

Když kouká na bobisty, jimž táhne na čtyřicítku, přemýšlí, jestli jim má vykat. "To tykání mi trochu dělá problémy," přiznává. "Ale vždycky se na mě podívají, co blbnu, že i oni jsou sportovci. Tak tykám."


Zatímco Nikola Sudová vyzve zítra na souboj své bolavé koleno, Vaculíková si jede jen a jen pro zkušenosti.


Boulaři prý musí být tak trochu oprsklí. Jste oprsklá?
Já? Asi moc ne. Poznámky jsem ze školy nenosila, možná tak v první třídě. Teď už se v té škole moc neobjevuju.
A doma jsem nezlobila.


Ale máte ráda adrenalin, ne?
Určitě. Třeba lanové centrum. K bunjee jsem se ještě nedostala, ale klidně ho zkusím. Chci si skočit i s padákem, akorát mi to ještě nebylo doma povoleno. Rodiče nechcou.


A co ty boule? Ty vás oslovily jak?

Dřív jsem dělala gymnastiku, ale s tou jsem skončila...


Proč? Byla málo akční?
Už mě moc neoslovovala. V boulích je víc adrenalin. Předtím jsem lyžovala jen rekreačně. Jednou jsme jeli za bráchou na trénink boulařů na Červenohorské sedlo a trenér se mě zeptal, jestli to nechci zkusit taky, že mají málo holek.


Hned jste tedy šla a skočila?
Tak nějak. Kozáka, to je roznožka. Ani jsem neměla strach, jak jsem se na ten skok těšila.


Na co se těšíte ve Vancouveru?
Chtěla bych na hokej, na U-rampu, na krasobruslení, do Whistleru na sjezd i běžky. Už jsem v posilovně potkala toho švýcarského sjezdaře. Didier... Jak se jmenuje? Cuche! Tak jsme se s ním hned vyfotili.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze