"Když už budu stát na startu, nechám se vyhecovat závodní atmosférou a vůbec nebudu koleno vnímat," tvrdí závodnice liberecké Dukly a vzápětí tak trochu popírá olympijské heslo: "Nechci se jen jet zúčastnit. Jedu závodit. A ortézy si s sebou pro jistotu povezu dvě."
Máte šanci na medaili?
Před zraněním byla medaile mým cílem. Teď chci zajet maximum toho, co umím. Je to i o soupeřkách, jestli udělají chyby. Ale tu medaili samozřejmě chci.
Jaká byla nejhorší chvíle při vašem rozhodnutí, zda na olympiádu vůbec pojedete?
Krušná byla hlavně ta první chvilka, kdy jsem se zranila. Doteď slyším to rupnutí, na ten zvuk nikdy nezapomenu. Věděla jsem, že to nejsou jen natažené vazy a říkám si: Dvanáct let trénuješ na něco, co teď možná nevyjde.
Ale ono to nakonec asi vyjde. Jakou cestu jste od zranění urazila?
Dost dlouhou. Trénuju tři až čtyři hodiny denně, abych posílila levou nohu. Musím přizpůsobit svaly tak, aby simulovaly funkci poškozených vazů. Dělám třeba cviky na nestabilní desce, je to náročné hlavně na psychiku.
Berete si s sebou do Vancouveru prášky proti bolesti?
Kdepak, žádné prášky neužívám. Ale při prvním tréninku v boulích po zranění jsem jela z obstřikem. Je to mezokain, jaký se dává, když vám trhají zuby. S obstřikem každopádně počítám i na olympiádě, jinak by mě třeba v koleni píchlo a já bych nemohla podat plný výkon.
Rozmlouvali vám doma, že chcete jet na olympiádu zraněná?
Ani ne, rodiče si jen v žertu stěžovali, že jim moje esemesky o zranění pokazily dovolenou. A taťka na tom vidí i pozitivní věc: aspoň prý dodělám školu. Já si to ale moc nemyslím.
