Vážně to nebyly ideální podmínky: žhavé slunce, navíc silný vítr. „Naštěstí jsem při tréninku sledovala, odkud fouká, a byla jsem schopná taktizovat, nejen viset na řídítkách,“ popisovala Tereza Huříková svou dřinu na Evropských hrách zakončenou 10. místem. „Když soupeřka přede mnou nejela vyloženě pomalu, radši jsem se držela v háku a snažila se ušetřit nějaké síly.“
Podařilo se vám to trochu?
I když jsem větší vytrvalec, v závěru mi strašně docházelo. Poslední kolo bylo opravdu největší utrpení. Myslela jsem, že jedeme do cíle už v předposledním.
A komplikací bylo víc, že?
Udělala jsem chybu: na začátku jsem najela na soupeřku v prvním prudkém stoupání a musela jsem výjezd vyběhnout, to mě stálo několik příček. Navíc jsem v tom kritickém předposledním kole v nejprudším sjezdu spadla a trošku jsem si zkřivila řídítka. Ale závodní bolest převyšuje tu ze zranění.
Jak hodnotíte 10. místo?
Přiznávám, že jsem letos sezonu nezahájila vůbec dobře, byla jsem z ní hodně smutná. Až vítězství minulý týden na mistrovství republiky v maratonu mi trošku vytvořilo úsměv na tváři – ale stálo mě strašně moc sil, já vedro snáším špatně.
Bylo to znát i v Baku?
Pořád jsem neočekávala příliš, zvlášť v horku a při únavě. Proto si 10. místa vážím a jsem spokojená, ač jsem byla v průběhu i osmá.
Byl to zvláštní závod, že? Kola vám přivezli až těsně před startem...
Popravdě mi to nevadilo. Držela jsem si takový klidný přístup, což mě těšilo. Čím větší a důležitější závod, tím nervóznější bývám; dneska ne. Nerozhodilo mě ani to, že mi ujel první autobus, protože byl plný, ani zpožděná kola.
A co jiná velká kuriozita, jízda kolem střelnice Evropských her?
Musím říct, že když jsem sem přijela poprvé, myslela jsem si, že si z nás dělají srandu, že to je nějaká ázerbájdžánská taktika (úsměv). Ač trefili Ondru Cinku „holubem“ do helmy a jeden Turek to prý schytal brokem do nohy, v závodě už se nic takového nestalo. Nějak jsem si to nepřipouštěla.
Nerozhodí člověka, když slyší rány?
Při závodním adrenalinu jsem slyšela střelbu a možná by pro mě bylo dobře, kdyby na mě fanoušci stříleli pokaždé; možná by mě to hecovalo k rychlejší jízdě (znovu se usmívá).
Jak si Baku užíváte, byla jste před závodem na slavnostním ceremoniálu?
Bohužel ne. Ale aspoň si připadám stále mladá – junioři a závodníci do 23 let startují většinou na mistrovství světa brzo a mě zase celý život míjí zahájení. Je to sice krásný zážitek, ale my sportovci z něj většinou nic nemáme: dlouho čekáme mimo stadion a pak tam na závěr slavnostně nastoupíme a už mineme představení. Je lepší se asi dívat v televizi, pokud je možnost.
Tak jste to udělala vy?
Na pokoji ve vesnici nesmíme mít alkohol ani televizi. Jakákoli zábava není povolena! (naoko vážně) Musíme se soustředit jen na sport.
Kdy se vracíte domů?
Odjíždíme zítra. Jsem ráda: olympijská vesnice je opravdu jen na bydlení a stravu, která je vynikající. Ale trénink je tu složitý. Pořád se dopravujeme autobusy do vzdálených míst, ani na silnici se moc nedá jezdit. Jsme stále obklopeni dálnicemi: jak v Pekingu a v Londýně, tak tady v Baku.
