Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 23. července 2017 Libor

Burcují. Dojímají. Zraňují. Takoví jsou diváci na hrách v Riu

Fanoušci v Brazílii jsou temperamentní. A platí to pro všechny věkové kategorie. | foto: AP

21 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Francouzský tyčkař Renaud Lavillenie vypadal naprosto zničeně. Ač stál na stupních vítězů, připadal si jako na pranýři. Zavíral oči, do kterých se hrnuly slzy. Snažil se zůstat silný, jenže příliš se mu to nedařilo.

Brazilci ho podruhé během dvou dnů šokovali a ponížili. Poprvé jedovatou směsí bučení a pískotu při rozběhu na závěrečný pokus, jímž mohl vzít zlato domácímu da Silvovi. Podruhé ho podobně otrávili při slavnostním ceremoniálu. I samotný da Silva jim pažemi naznačoval: „Co to má být? Proč to děláte?“

V zákulisí pak soka utěšoval, držel ho za koleno. Seděli u stolu s legendárním Bubkou, jenž se Francouze též snažil povzbudit. Lavillenie přirovnal nenávistnou kulisu k atmosféře nacistických her v Berlíně 1936 a stěží se do Ria v dohledné době vydá na dovolenou.

Nebyl to zdaleka jediný případ dosti brutálního chování místních vůči soupeřům jejich drahoušků. „Bučeli, jakmile jsme se dotkly míče,“ pravila Markéta Sluková po střetu s Brazilkami v plážovém volejbale na Copacabaně, kde se hlasatel marně pokoušel nejvíc rozparáděné hloučky zkrotit.

Se vší vervou tu tlačí své reprezentanty za výhrou. A se vší vervou hodlají zastavit jejich protivníky. Stejně jako při jejich zbožňovaném fotbale. Nejen Lavilleniemu se to na olympiádě zdá nepatřičné. I pořadatelé vyzvali návštěvníky sportovišť, aby se mírnili: „Ctěme soupeře. Olympiáda není fotbal.“

Cesta do hloubi divákovy duše


Komentátory i vědce zaujala otázka, co vede Brazilce k útokům na zahraniční závodníky či hráče. Není převratným objevem, že jsou Jihoameričané vášniví. Že se snáz nechají strhnout žárem bitvy. A dál?

Sloupkař Marcos Sergio Silva v listu El País napsal, že část zdejšího obyvatelstva vnímá děje okolo sebe jako oblíbené telenovely: „Vidíme vše černobíle a vždycky si potřebujeme vybrat nějakého lotra.“ ̈

Francouzský tyčkař Renaud Lavillenie poznal, že ne každý může z podpory...

Francouzský tyčkař Renaud Lavillenie poznal, že ne každý může z podpory olympijského publika těžit.

I proto si zřejmě v Riu dávky nelibých zvuků museli vyslechnout ruská plavkyně Jefimovová nebo americký sprinter Gatlin, dříve usvědčení z dopingu. Do zloby pršící z tribun se nejspíš promítá i tíživá politická a hospodářská situace. „Brazilci hledají ventil, potřebují ze sebe dostat zklamání z krize,“ pronesl sportovní sociolog Mauricio Murad pro ekonomický server Quartz.

Jakkoli mohou někteří fanoušci na olympiádě působit nepřátelsky, nemusí být z duše zlí a nenávistní. Vždyť jinak tento národ provází spíš vřelá a srdečná pověst.

„Prostě tak podporují ty své. Nemyslí to vůči nám osobně. Jen to mají hozené jinak. Ten styl povzbuzování jejich hrdinů je pro ně normální,“ řekla volejbalistka Sluková.

Její úvahu potvrzuje například Ronaldo Lemos, ředitel Institutu pro technologie a společnost v Riu: „Brazílie je v zásadě velice uzavřená země. Nesetkáváme se denně s cizinci, moc necestujeme. Proto propadáme představě, že naše mravy jsou univerzální.“

Ano, náhle je pochopitelnější divoký lomoz na jinde klidných střelnicích. Neukázněné popocházení v tenisových hledištích nebo výkřiky mezi prvním a druhým podáním. Nesčetná vyrušení golfistů zvoněním neztišených mobilů a cvakáním spouští aparátů těsně před nápřahem. A další prohřešky vůči sportovnímu bontonu.

V hledištích olympijských sportovišť hrají pochopitelně prim domácí Brazilci,...

V hledištích olympijských sportovišť hrají pochopitelně prim domácí Brazilci, ale slyšet jsou fanoušci jiných výprav. V tomto případě Kanaďané.

Ale bylo by hloupé a krutě nespravedlivé do Brazilců jen tepat. Zahřmění, jímž postrkují své miláčky za triumfem, jde na nestranného pozorovatele nekontrolované tělesné chvění. „Thiago. Thiago! Thiago!!!“ buráceli na tyčkaře da Silvu. Mladík, jenž vyrůstal bez rodičů, se s jejich pomocí vznesl k osobnímu rekordu a zlaté medaili.

Za oblíbence si přitom nevybírají jen krajany. Třeba tenistu Del Potra, přes tradiční rivalitu s Argentinou, povzbuzovali a zpívali mu. Dohnali jej ke stříbru, k slzám dojetí a štěstí. „Nikdy jsem na kurtu nezažil takovou nádheru,“ děkoval.

Město duchů

Obecně však nálada her kdekoho lehce zklamala. Občas se sice objeví hláška o sportovním karnevalu, jenže víc jsou slyšet smutnější výroky. „Ze tří mých olympiád je tahle nejmíň olympijská,“ tvrdila oštěpařka Barbora Špotáková. „Peking a Londýn byly oslavou sportu, kterou všichni žili. Tady chodíte okolo trubek, Rio hrami nedýchá.“

Svědkům bujarého fanouškovského veselí při nedávném fotbalovém Euru ve Francii připadá Rio překvapivě mdlejší. Před čtyřmi lety v Londýně byly lístky na řadu soutěží vykoupeny s několikaměsíčním předstihem, v Riu udivují desítky, stovky a tisíce prázdných sedaček. Britský Sun ho v nadsázce označil za město duchů. Dokonce ani fenomenální Phelps nevyprodal plaveckou arénu. Jen a pouze sprinter Bolt dvakrát zaplnil atletický stadion.

Fanoušci rozvěšují své propriety.

Fanoušci rozvěšují své propriety.

Brazilce některá klání vůbec nelákala. Vybírají si samozřejmě i pod vlivem nouze, jež na ně uhodila. Vstupenky pro mnohé z nich byly opravdu nekřesťansky drahé.

Přesto pořadatelé tvrdili, že jich udali 80 až 90 procent. Volná místa vysvětlovali tím, že je nevyužívali sponzoři. A že diváci opouštěli areály, neboť v nich chybělo víc restaurací a stánků s občerstvením.

Jen v prvních dnech organizátoři zabavili zatčeným překupníkům přes dvanáct tisíc lístků, pro něž pak obtížně hledali nové majitele. Přiletělo totiž méně cizinců, než se čekalo – kvůli obavám z terorismu, viru zika nebo kriminality v divukrásném i nebezpečném městě pod sochou Krista. Škoda!

Kdyby se tu olympiáda konala ve šťastnější době, mohla se proměnit ve skutečný sportovní karneval.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze