Stadion Maracaná hučel a burácel. Zpíval a skandoval. Pískal a bučel. Snad nikdo neřešil, že se hraje „pouze“ finále olympiády s „béčkovým“ obsazením.
Že odveta za výprask 1:7 v semifinále předloňského mistrovství světa nemůže být úplná. Osmdesát tisíc diváků hnalo Brazilce za vítězstvím. Vyvolávali Neymarovo jméno. Dočkali se happyendu.
Po remíze 1:1 po základních devadesáti minutách a prodloužení vyrazil brankář Weverton v páté sérii rozstřelu ránu Němce Petersena, čímž vyprovokoval ve vyprodané aréně nepředstavitelný rámus.
Neymar v něm klidně pochodoval do pokutového území, postavil si míč a poslal ho na opačnou stranu, než padal německý gólman Horn. A ten nepředstavitelný rámus ještě nabral grády.
„Myslel jsem na jedinou věc: že prostě musím proměnit,“ líčil Neymar s medailí na krku.
Byl jasně nejlepším mužem na trávníku. Krásně se trefil z trestného kopu, míč se od břevna odrazil za čáru. Dral se do zakončení. Připravoval šance ostatním.
Když se reportéři ptali, jaké v něm drama sobotního večera vyvolalo pocity, odpověděl: „Nemůžu je popsat. Splnil jsem si sen. A splnil jsem si ho ve své zemi, na což jsem velice hrdý.“
Brazílie dobyla olympijské zlato poprvé v dějinách. Do turnaje přitom vstoupila dvěma rozpačitými remízami 0:0 s Jižní Afrikou a Irákem. Do mužstva tepali odborníci i prostí fanoušci.
Jenže ono se postupně rozjelo a své tažení korunovalo ve vyrovnané bitvě s Němci. „Je to nejlepší věc, která se mi v životě stala,“ radoval se Neymar. „A je to. Teď si všichni naši kritici můžou trhnout nohou.“
