Ještě předloni zatočil na ledu piruetu. "Teprve poslední dobou nebruslím, nechci pokoušet nohu," vysvětluje.
S endoprotézou kyčelního kloubu si není radno zahrávat. Ale sedět doma v Brně? Nic pro Divína. S manželkou aspoň hraje tenis.
"Je to jen takové pinkání. Cupity sem, cupity tam. To mi jde," říká.
Na chatě houbaří, seká dříví. Denně pochoduje dva kilometry. A také řádí u počítače. "Máme ho rok. Sám jsem se naučil, jak s internetem. Pořád si mailuju se synem nebo s dcerou, co bydlí v New Yorku."
Pokud vyrazí na výlet do Kanady, čte si tam na internetu MF DNES. "A tady si zase přečtu Vancouver Sun," oceňuje.
Předpotopní počítač, u kterého podupával ve Squaw Valley 1960, byl mnohem větší. "Potřebovali na něj malý autobus. Skoro hodinu po závodě trvalo, než z něj vypadly konečné výsledky," vzpomíná. Doufal v medaili a zároveň pochyboval.
Do Ameriky tehdy málem neodcestoval. Při předolympijském soustředění v Tatrách ho televizní reportér požádal: "Ukažte nám na kamery trojitý rittberger."
Divín vyhověl – a najednou v jeho noze luplo, jako když utrhnete řemen. Hýžďový sval si natrhl až k pánevní kosti.
Tři týdny klidu, nařídili doktoři. Jenže za tři týdny začínala olympiáda. Zaťal zuby: "Pojedu. Udělám pro to všechno."
Když potom ve Squaw Valley dokončil volnou jízdu, rty měl rozkousané bolestí a na ústa mu nasazovali kyslíkovou masku. Po hodině u počítače však dorazil český rozhodčí Dědič a věděl: "Je to stříbro."
V brněnském panelákovém bytě, kde žije s manželkou Mirkou, mu olympiádu připomíná diplom i baseballová čepička, kterou si z Ameriky dovezl.
Loni Divína přijali do Síně slávy města Brna. Sám o sobě tvrdí: "Jsem Středoevropan." Vždyť babička pocházela ze Slovenska, otec z Maďarska, maminka z Plzně.
Ledu definitivní sbohem nedal. "Ještě si určitě zabruslím," slibuje umělému kloubu navzdory.
