Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 24. srpna 2017 Bartoloměj

„Hujer“ Kašpárková: ještě Atény a konec

14 2004
Praha - Počtvrté a naposledy zažije atletka Šárka Kašpárková olympijské hry. Půvabná žena, která okouzluje vytáhlou postavou i úsměvem, po Aténách končí. Ve třiatřiceti. „Ještě pak finále ligy a konec,“ říká maminka tříleté Terezky. Začínala jako výškařka v Barceloně 1992, v Atlantě získala bronz v trojskoku, v Sydney třikrát přešlápla.

Se skokem, kterým jste se kvalifikovala, můžete na finále zapomenout.
Vím, 14,04. Chce to ještě půlmetr. Trefit rozběh! Děláme na tom, speciální cvičení, dynamiku, ale pořád nic.

Nepojedete jen na výlet, že?
Zabojuju, ještě máme pět týdnů. Jako výletník dopadnout nechci. Říkám si: skočilas 14 metrů z pár kroků, určitě to v tobě je. Stačí, abych jednou uletěla, aby si tělo po letech zdravotních problémů sedlo.

Věříte tomu?
To bych tam ani nejezdila. Je ale pravda, že největší motivaci jsem měla v době, kdy jsem byla nahoře.

Jako minule v Sydney?
Třeba. Dodnes mě strašně mrzí, jak to dopadlo. Výkon z kvalifikace by stačil na čtvrté místo ve finále.

A vy jste třikrát přešlápla - a tím skončila.
Na druhou stranu díky tomu ještě teď závodím. Nechtěla jsem se loučit jako ta nešikovná. Zabejčila jsem se a vrátila se i po porodu.

Letos se váš sportovní život uzavírá. V Aténách 1997 jste vyhrála mistrovství světa, v Aténách 2004 se budete loučit. S nostalgií?
Možná to na mě lehne tam. Teď ještě ne. Jedině když známí přijdou na návštěvu. Ptají se: Máš to nahrané? Jak ti bylo? Cos prožívala? Já si určitě doma v křesle neříkám: Jo, v těch Aténách, to byla krása.

Od té doby na zlatý úspěch čekáte. Vadí vám, že nevyhráváte?
Já se vlastně divím, že jsem někdy něco vyhrála. Nejsem jako Roman Šebrle (světový rekordman v desetiboji - pozn. red.), který říká, že se nikoho nebojí. Je na něm vidět, jak si věří. Taková jsem nikdy nebyla, do toho mě trochu popostrčil až Michal (trenér a otec jejich dcery Michal Pogány - pozn. red.).

Copak nejste ambiciózní?
Bývám spokojená i druhá. I stříbro je přece super. Necpu se dopředu.

Jestli tomu dobře rozumím, tak vám to vlastně nevadí.
Vadí mi, že skáču málo. Už bych si chtěla skočit poporodní osobák, víc než 14 metrů deset. Dřív jsem si mohla dovolit v kvalifikaci půlmetrový nedošlap, teď ale musím trefit prkno, abych aspoň trochu letěla.

Stejně ale vypadáte spokojeně a šťastně, jste vyrovnaná. Už víte, co po kariéře?
Zůstanu u atletiky, to vím jistě. O tom dalším ještě mluvit nemůžu, abych něco nezakřikla.

U atletiky jako trenérka?
U dětí. Myslím, že některé čekají, až už skončím, abych se jim mohla věnovat. Moje neteř, možná i Terezka.

Vaše dcera by mohla zdědit dost talentu, ne?
Držím ji doma šprycli a ona přes ni skáče. Vždycky když se po tréninku vidíme, vypráví mi, jak trénovala taky a že jí to šlo fakt dobře. Něco v sobě má, hezky běhá. Ale teď se hlavně fintí. Jako každá tříletá holčička. Má korunku, šatičky pro princeznu a pořád na sebe přihazuje cingrlátka. Nechci ji ani pouštět ven, protože vypadá jako cirkusačka.

Sourozence jí neplánujete?
Třeba zrovna po čtyřech letech. Na olympiádě v Sydney jste závodila už těhotná. Ale jen pár dní, nebylo to plánované. A Terezka? Nechtěla bych, aby zůstala jedináčkem. Něco asi podnikneme. Bráška by se hodil.

Co svatba? Léta už s Michalem Pogánym žijete.
Ne, nic se nechystá. Pravda, Michal by se ženit chtěl, to já su problém. Tu dobu, kdy jsem snila o bílých šatech, už mám za sebou.

Mohla byste mít jméno jako dcera.
Asi bych stejně zůstala Kašpárková. Příjmení? To je občas problém. Tuhle se malá poprala s kamarádkou, která nedokázala pochopit, že se Terezka nejmenuje jako maminka.

Poletí s vámi do Atén?
Ne, to nechci. Rozptylovalo by mě to. Chtěla bych být s ní.

Jestli po vás dcera převezme žezlo, možná zdědí i vaši přezdívku. Taky bude Hujer. Jak jste k tomu přišla?
Já měla přezdívek víc. Neteř mi říkala Šárátko Párátko a to druhé mi zůstalo. Taky jsem byla Lodyha, Kašprcka a tak. Hujer jsme si říkaly s kamarádkou z gymnázia.

A proč?
To byste musel vidět, když přijedou rodiče z Havířova za námi do Brna. Přivezou zavařeniny, odvezou prázdné flašky, loučíme se, troubíme. Je to divadlo. Prostě jako Hujerovi. Celý panelák se těší, co ti Kašpárci zase vymyslí.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze