"Ale napětí před nominací ve mně bude, nemůžu si přece myslet, že mám něco jistého," hlásí kapitánka pražského USK z kondičního soustředění v Trutnově.
Ilono, vážně býváte při čtení nominace napjatá?
Samozřejmě. A pokaždé mám radost, když se v ní objevím. Víte, v mládežnických výběrech jsem bývala ta na hraně. Jednou to vyšlo, podruhé ne. Tak si to teď svým způsobem vynahrazuju.
Sílí ve vás myšlenky na olympiádu?
Zatím ne, jsme ještě na soustředění. Běháme, trénujeme... Na Londýn myslím, ale dny, které do začátku zbývají, si neodškrtávám.
Už máte nafasované oblečení pro českou výpravu?
Máme, dokonce v té správné velikosti. Některé kousky jsou skutečně bizarní: kromě holínek máme i třeba zavinovací sukýnky. Svůdná kombinace! A víte, co je zvláštní? Ve výbavě nejsou jediné kraťasy! Něco mi říká, že by se nám na letní olympiádě docela hodily. Dostaly jsme jen nějaké tříčtvrťáky.
Vyrazíte v nich na slavnostní zahájení?
Možná ano. Bylo by zvláštní být na olympiádě a nechat si ujít slavnostní zahájení. Na chvilku bychom tam mohly zajít... Ale ve finále to bude záležet na trenérovi, on rozhodne. Vždyť hned druhý den v devět ráno hrajeme první zápas s Čínou.
Bude to první krok na cestě do vysněného čtvrtfinále?
Moc bych si to přála, ostatně skupinu máme kromě Spojených států hratelnou. Postup do čtvrtfinále by pro nás měl být reálný. A pak? Pokud zvládneme čtvrtfinále, budeme hodně blízko medaili. A ta je naším snem.
Jak moc vám jeho splnění komplikují zdravotní trable?
Potíže se zády, které jsem měla během olympijské kvalifikace v Ankaře, už naštěstí odezněly. Ale pořád mě trochu pobolívá achilovka. Každopádně to není nic nepřekonatelného, zápasy pod prášky zvládnu.
A myšlenky na olympiádu asi taky tlumí bolest, že?
Stoprocentně. Je to jako v životě: když se k něčemu upnete, dokážete kvůli tomu zapomenout i na bolest. A já se do Londýna moc těším.
Takže ani nelitujete, že se místo dovolené pořád věnujete basketu?
Depresím kvůli tomu vážně nepropadám. A navíc... Pořád se vlastně pohybuju víceméně jen kolem lidí z basketu, takže když pak někdy mám tři týdny volna, skoro nevím, co bych měla dělat.
Vážně?
Spousta lidí říká, jak milují cestování. Jednou dvakrát za rok jedou na dovolenou a jsou šťastní. Ale já někam jezdím nebo létám pořád, je to součást mojí práce. Takže už se mi pak ve volnu logicky nikam moc nechce. Nicméně letos udělám výjimku, hned po olympiádě se seberu a vyrazím někam k moři. Týden tam budu ležet na pláži a nebudu dělat vůbec nic. To není špatná představa, viďte?
