Ve čtyřiceti letech. Jako ryzí amatérka. Trénuje po večerech, když coby učitelka opraví všechny úkoly a uloží dceru po večerníčku do postele.
Ještě v pondělí - den před odletem si zopakovala cestu do Prahy. Na svazu nafasovala slušivé oblečky, ve kterých bude česká výprava 133 sportovců mávat stadionu při olympijském nástupu. A také ten reprezentační, ve kterém vyběhne pod českou vlajkou na trať londýnského maratonu.
"Přemýšlím, co všechno jsem ještě zapomněla. Ani nevím, jestli si mám přibalit ještě svoje věci na trénink. Tohle nemám ani pořádně vyzkoušené," váhala nad třemi otevřenými kufry. Celý první týden bude pro sokolovskou atletku neustálým zkoušením. Pro svůj den D už musí sáhnout po červenomodrobílé trikolóře.
S balením jinak problémy neměla. A to dostala na starost ještě další kufr své dcery, která se vrátila z Tábora. "Pár dní teď bude u bratra," vysvětlovala. Do Londýna se však za maminkou také podívá, společně s nejbližšími. A nebude to trvat dlouho.
Olympijský sen
"Spousta lidí mi přála hezký výlet," usmívá se nad posledním slovem. Ne, olympiáda pro ni neznamená výlet. Daleko víc je to splnění snu. Ještě před pár měsíci byl start pod pěti kruhy jen velmi plachou myšlenkou. "V Londýně to bude určitě nádherné. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Ale není to dovolená, všechno beru hodně zodpovědně. Dokud neproběhnu cílem, nebude to jiné," slibuje.
Ivana SekyrováVýkonem v Nizozemsku se při své maratonské premiéře zařadila na čtvrté místo tuzemských historických tabulek za Alenu Peterkovou (2:25:19), Annu Pichrtovou (2:32:39) a Marii Starovskou (2:34:07). Bývalá závodnice na 400 metrů překážek (je v této disciplíně českou mistryní z let 1992 a 1994) se dala na dlouhé běhy ve třiatřiceti letech. Od té doby získala čtyři domácí tituly v půlmaratonu, dva silniční v závodu Praha-Běchovice, dva v běhu do vrchu, na dráze vyhrála na mistrovství republiky v roce 2010 závod na tři tisíce metrů překážek. Měsíčně naběhá 350 až 400 kilometrů. Stejně jako Lukáš Bauer trénuje v kopcích v okolí Klínovce, jen podporu jako on nemá. Živí se jako učitelka, na gymnáziu v Sokolově ji žáci mají na tělesnou a občanskou výchovu. Na svůj životní závod vyběhne Ivana Sekyrová příští neděli v poledne. |
Vždyť olympiáda, to je životní závod pro každého sportovce. Ať je za tím neopakovatelnost okamžiku, který přichází jednou za čtyři roky, a vy mu musíte přizpůsobit přípravu, nebo atmosféry olympijské vesnice, kde se mísí sportovci ze všech koutů světa. Různorodá sportoviště, různorodé emoce...
"Všichni mě utěšují, že až doběhnu do cíle, všechno to ze mě spadne. Těším se, že si pak týden zbývající do ukončení užiju. Snad mi to nebude kazit zklamání z mého výkonu," poznamená s úsměvem.
Mluvit s ní o motivaci je vlastně zbytečné. Jako slib: "Předvedu to nejlepší, na co mám!" Snad u žádného sportovce v české výpravě neplatí tolik další pravda, kterou ze sebe tahle vytrvalkyně s velkým V vyřkne: "Sport je pro mě životní cesta."
Cesta, která zavedla nezdolnou učitelku na prahu čtyřicítky až na největší sportovní událost planety. To si naplno uvědomí, až bude mhouřit oči před blesky tisíců fotoaparátů při slavnostním zahájení. "Bude to asi hodně emotivní," pokývá hlavou. "Jet na olympiádu si přejí všichni sportovci. Strašně se na to těším a zároveň mám obrovskou trému," přiznává. A hlas se přitom nepatrně zachvěje. "Když se navzájem nějak vynulují, tak to snad bude dobré."
Tím myslí výsledek okolo dvacátého místa. "Taky ale podle toho, jaký se mi povede čas a jak se bude závod odvíjet," doplní rychle. Maraton, to je pekelně dlouhá trať. "Když jsem běhávala čtyřstovku překážek, stačila minuta a mohlo se stát ledacos. Zadrobíte, nevyjde překážka, vytuhnou nohy... ale pořád se to nedá srovnat s maratonem," ví Sekyrová.
Proti vteřinám nad překážkami tady stojí minuty. V případě Sekyrové jich je devadesát čtyři. 2:34:21 je totiž čas její rotterdamské premiéry, která splnila Sekyrové olympijský sen.
