Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 17. srpna 2017 Petra

Vjel jsem do vesnice a Atéňané se modlili k Bohu, vzpomíná jachtař Maier

Michael Maier | foto: Karel Pešek, MAFRA

16 2012
Když vypráví, s oblibou používá slovo gigantický. Aby ne. Kluk odkojený Máchovým jezerem, kde se jachtingu vyučil, léta brázdí slavné závodní revíry oceánů a moří po celé planetě. A už popáté zafouká do plachet Michaela Maiera olympijský vítr.

Roudnický rodák přitom chtěl původně jen vyjet místo pro Česko a pak vycouvat, přenechat ho jiným. 

"Naposledy v Pekingu mi to nevyšlo vůbec, byl jsem nalomený. I loni po mistrovství světa mi byla olympiáda ukradená. Nakonec to ve mně zase zvítězilo. Pořád ještě stačím těm hodně dobrým, vyhecovalo mě to," řekl 48letý reprezentant ve třídě Finn, kterému těsně unikla už Barcelona 1992.

Co chcete na olympiádě dokázat?
Cíle žádné nemám, ale chci nějaký výsledek pro sebe i kamarády, kteří mi věřili. Pro mě je fajn, že jsem si olympiádu vybojoval. Chci si znovu užít atmosféru her. Je to výjimečný závod. Nepojede sto lodí, ale 26. Sebemenší chybička je velká ztráta. Z detailů složit finále bude hodně těžká práce. Dostat se do té desítky je myšlenka z kategorie snů. Jsem sakra realista.

Zopakovat stříbro Lenky Šmídové z Atén je tedy sci-fi?
Vládnou top profesionální týmy, o takovém zázemí se nám ani milimetr nezdá. Favoriti jsou jasní, já mezi ty papírové nepatřím. Berou mě jinak než velkou konkurenci, ale když se mi něco podaří, uznání od nich mě potěší. V Čechách se tomu netleská. Proto mám o hodně víc kamarádů a sportovních přátel v zahraničí. Když tady někdo vyčnívá z běžného limitu, v tu ránu dostane pořádně přes prsty.

Jak vás berou jako suchozemce?
Přátelštěji než třeba Angličané Francouze. Jsme jedna parta lidí, která cestuje kolem světa. Ten vyhrává často, ten míň, ten ne, ale je dobrý. Nikdo nad námi, Rakušany ani Maďary neohrnuje nos. I když je vidět, že máme horší podmínky. Vůči mně mají respekt. Nejsem egoista, ale je příjemné, když hvězdy jachtingu respektují člověka ze suchozemské země bez milimetru moře. Vědí, že to nemáme snadné. Oni jsou profíci, u nás je to hobby, fandovství, nadšení. Takový český styl, který vůbec nechápou.

Jak vypadá závod zblízka? Nadáváte si přes palubu?
Tam je úplně všechno. Jsou i kolize, na olympiádě proto bývá větší koncentrace rozhodčích. Jezdí se pod vyšším tlakem, nesmíte chytnout žádného nerva. Na velké regatě, kde jede 100 nebo 120 jachet, člověk může občas udělat kulišárnu. Na olympiádě se vymýšlet nesmí, je nás málo, všichni jsou na očích.

Jaký bude závod ve Velké Británii?
Naše centrum je ve Weymouthu na jihozápadě, říká se, že to je mekka anglického jachtingu. Já si to nemyslím. Podle mě je to jedno z nejhorších míst na světě. Když někdo bude chtít vyhodit prachy za dovolenou, ať jede určitě tam. Nic strašnějšího nenajde. Je tam jedna hráz, kolem dokola ohrada z další hráze, takový rybníček. Závodí se venku, kde je velký proud, velké vlny ze strany, velký příliv i odliv. Když je hodně silný vítr a závod je tvrdší, což mám rád, je šance udělat nějaký výsledek. Když budou slabé větry, tak taky. Měsíc a půl jsme tam byli, jeden týden krásně, zbytek krutě. Nejtepleji třináct stupňů na vodě, pořád prší.

Jak jsou připraveni na hry?
Tím jsem byl nemile překvapený. Myslel jsem si, jak to budou mít zmáknuté. Loni jsem tam byl po dvouleté pauze a bylo to jo-ne. Pořád jen jachtařská škola, ohrady. A letos to samé. Když jsem viděl gigantické peníze, co perou do stadionů, a tady špinavé parkoviště, říkal jsem si: Sakra, tady něco neklape. Uvidíme, jak to připraví.

Michael Maier

Čerstvě 48letý jachtař je odchovanec YC Roudnice. Stříbrný z mistrovství Evropy 1998 pojede ve třídě Finn na pátou olympiádu. V Atlantě 1996 byl čtrnáctý, v Sydney 2000 skončil devatenáctý, v Aténách 2004 obsadil patnácté místo a v Pekingu 2008 dojel pětadvacátý.

 

Dýchne na vás vůbec olympijská atmosféra?
Máme to 400 km do Londýna, na zahájení těžko půjdu, když druhý den závodím. Já stejně na ty gigantické, megalomanské akce moc nejsem. Ale i ta naše malá olympijská vesnička je jiný svět.

Na jakou ze čtyř olympiád nejraději vzpomínáte?
Na tu první v Atlantě 1996. Rok předtím jsem v Americe strávil delší čas, najížděl jsem si ten revír, abych věděl, co mě čeká. Ale protože se jelo v jiném termínu, bylo všechno jinak, jiný příliv, odliv. Máme člověka, který to sleduje, experta, spolupracujeme s meteorologem. Já říkám pravý koleno, on se směje, má na to instrumenty. Byl jsem po prvním dni třetí, vznášel jsem se tam. Přišli novináři, jasně, dobrý! Druhý den byl ještě v pořádku, ale pak jsem to zmastil, udělal katastrofu a vyřízeno.

Ale byly to vaše nejlepší hry, skončil jste čtrnáctý.
Na olympiádě má každý bod cenu zlata. Je míň lidí, tím pádem míň bodů. V Aténách jsem mohl být v Top 10, ale byl jsem na tom bodově stejně se třemi a o jeden za dalším. A proto jsem skončil patnáctý, trošku zklamáníčko.

Co potřebuje Čech, aby se dostal do špičky?
Teď je program, který už žáky žene ven. Když se někdo dostane do špičky jen z českých vod, je to zázrak. Ten pokus, ne garance, že se to povede, stojí hodně peněz. Je to rodinná oběť. Já jsem výjimka ze všech různých systémů, já byl vždy samorost. Ani jsem nespolupracoval s koučem. Teď ho musím mít, bez něj to na olympiádě nejde. Zvolil jsem Romana Teplého, byl se mnou už v Sydney. Mezitím koučoval plno špičkových borců. Dokáže zchladit hlavu, emoce, někdy to je dobrý, i když má člověk velké zkušenosti. Všichni vědí, že já se s ničím nemažu, občas lítají třísky. Když něco chci, je po mém. Ale servis na vodě, přísun informací potřebujeme. Při závodě je kouč na motoráku v určené zóně.

Kolik vás stojí sezona?
Velké peníze. Svaz jachtingu pláče, my taky. Katastrofální je poolympijská sezona. Obrovské výdaje a příjmy minimální. Takže zkrouhneme vícenákladové akce jako Austrálie, kam musí kontejner.

A stává se z vás šofér?
Ano, nejradši jezdím autem, po Evropě všude, i do Anglie vyrazím. Já se svým vozem dokázal vjet i do olympijské vesnice v Aténách, což je neuvěřitelné. Lokálové se modlili k Bohu. Já měl loď ve svém trochu větším autě, což je pro někoho nepochopitelné, Finn má 4,5 metru. Ale svého závoďáka zásadně vozím v suchu a v čistým.

Jachtění je velká dřina. Jak se připravujete?
Já mám rád, když je to fyzicky namáhavé. Vyhovuje mi, když se zničíme na doraz, dobře se mi pak spí. Nejsem zastánce posiloven, spíš přírodnější typ, ale člověk musí mít kondici na úrovni. Supertalent bez ní zanikne během prvního dne. 80 minut rozjížďka, cesta na start kolikrát trvá ještě déle, bývá 10 kilometrů daleko. Je zima, prší, vlny, stříká to, jste mokrý. A vy to nesmíte vnímat. Takže musíte být odolný jak psychicky, tak fyzicky. Abyste nepřemýšlel, že vás něco bolí nebo že nemáte šťávu.

Jak jste se dostal k jachtingu?
Já vyrostl v roudnickém jachťáku. Táta byl ve své době hodně dobrý, vyhrál taky pár mistrovství. Rodinné víkendy byly u vody. Jednou mě strčil do lodě a už to šlo samo. Dost mi pomáhal, bez něj by to nešlo.

Na jaké vodě jste začínal?
Pro nás jsou nejbližší Mácháč a Nechranice. Na Máchovo jezero nedám dopustit, to je nádherná voda pro jachting. Kdo si myslí, že to je blbost, opravdu neví, o čem mluví. Ten revír dokáže nabídnout všechno možné. I třeba extrémní podmínky jako slabší fuky, v tom máme před mořskými státy maličko výhodu. Ale později jsem se musel přesměrovat na zahraničí a stalo se, že jsem neodjel ani jeden závod za rok v Čechách. Plno lidí si myslelo, že je ignoruju, že mám nos nahoru. Já ale chtěl být dobrý, obětoval jsem tomu všechno. Zmizel jsem na jaře, na podzim se vrátil.

Jak se na jachtaře díval komunistický režim? Byli jste trnem v oku?
Spíš jsme to měli složitější než fotbal, basket. Nebyl materiál. Když viděli v cizině, jaké máme trosky, kolikrát nám pomohli, dali nám vercajk. Nejhorší bylo, že jsme nemohli cestovat. Takže bývalý režim mě přibrzdil v rozletu, zpozdila se moje kariéra. V tomhle sportu jsou důležité kontakty, ale my mohli jezdit maximálně v Maďarsku na Balatonu, v německém Warnemünde. A když nás pustili do Jugoslávie, bylo to výborné.

Pamatujete si první závod?
Ten opravdu první vážný byl právě na Mácháči, v šesti sedmi letech. Vybavuju si, že jsem bojoval o život, foukalo hodně. Připadal jsem si dobře, že jsem dojel.

A překlopil jste se tehdy?
Já se převracím pořád! Zrovna před pár týdny dvakrát během pěti minut. Když přijde ta chvíle, je to už rutina, grif. Trvá to 10 vteřin, loď obrátíte a jedete dál. Finn má 116 kilo, karbonová kompozice s laminátem, sklem, speciální materiály. Když se začne převracet, my už to víme. A než s tím bojovat, je někdy lepší tomu i pomoct, aby to šlo rychleji a nezdržovalo se.

Žraloků se nebojíte?
Teď v Austrálii byli pod námi, když jsme jeli do přístavu. Ale co naplat, neřeším to. Že by mě zrovna kousnul, to si nemyslím.

Maier: Jachty pro Americký pohár? Stradivárky!

I jachting má svůj Real Madrid, Barcelonu či Manchester United. "Na velkých lodích se peníze vydělávají, na malých utrácí," tvrdí roudnický mořský vlk Michael Maier, který bude startovat na svých pátých olympijských hrách.

Závodí jako solitér ve třídě Finn, ale i on si prožil americký (jachtařský) sen. "Po olympiádě v Aténách jsem byl 3,5 roku ve Španělsku a jezdil na velké jachtě America’s Cup," zmínil český reprezentant nejslavnější závod planety v oranžovém trikotu italského týmu +39.

Angažmá na sportovních speciálech je prestižní i lukrativní záležitostí. "Když se někdo dostane do mančaftu ven a má šanci vydržet tam tři až čtyři roky, tak je to super," líčí Maier. V Americkém poháru se dají vydělat hodně zajímavé peníze, které pak jachtaři "utápí" na Finnu i v jiných třídách.

Maier už před Aténami věděl, že má velkou šanci na Americký pohár. "Část roku 2004 jsem strávil v italském Palermu, část ve španělské Valencii, pak už všechno ve Španělsku. Musel jsem v Česku zavřít krám a na 3,5 roku zmizet."

Přesto ani na své závodění nezapomněl. Maier totiž nebyl na jachtě z olympioniků sám. "Šest lidí si ještě večer šlo společně zatrénovat. Dělali jsme to sami pro sebe, měli jsme to komplikovanější."

Řehole, dřina, fuška. Vždyť první rok se jen trénovalo. Pořád dokola, znova a znova. "To jsou stradivárky, loď vyhnaná do detailu, všechno musí šlapat! Jedna malá chybička a je katastrofa, která stojí statisíce," hrozí se Maier.

I proto byla obměna posádky obrovská. "Z původních třiceti lidí zůstalo šest, na ostatních pozicích se jich protočilo 120. Podání ruky znamenalo, že končíš. Teď. Musíte makat na 100 procent, osobní zájmy jdou stranou. Pracovní týden měl i sedm dní, klidně celý měsíc. Zničehonic pak byl volný den, volný týden, volný měsíc. Podle toho, jak konstruktéři vyvíjeli loď."

Maier byl main grinder, tedy na srdci lodi. "Když řeknu, že jsem někdy kormidloval plachtou víc než kormidelník kormidlem, není to nadsazené. Kormidlo je šidítko na konci lodi, ale základ se odehrává na nastavení a trimech plachet, aby loď jela rychle."

Největší dřina i největší odpovědnost, tak záludná byla Maierova pozice. "Ostatní to měli víc o gymnastice, já spíš o šťávě, o organizaci, jak si lidi poskládat, aby to šlapalo jako švýcarské hodinky."

Na Finnu se ale zapotí ještě víc. "Jsou dobrým fyzickým tréninkem na velké lodě," míní roudnický svalovec. "Na malé lodi je člověk sám za sebe, na velké je 17 až 20 lidí. A když to jeden zaseká, musí ostatní skousnout ret."

Při závodě si jeho posádka ret musela vzteky snad i překousnout. "Měli jsme kolizi s Němci, sundali nám stěžeň, byla to jedna z gigantických kolizí v historii America’s Cupu. Kvůli tomu, že jsme pak už neměli rezervní materiál, jsme skončili osmí z 12 lodí."

Ale Maier nelituje. "To je jiný svět, vrchol jachtění. Dostat se do takového mančaftu je pro suchozemce myšlenka snů. A já jsem rád, že se mi to podařilo."


Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze