Novináři na něj v pátek na pražské Ruzyni čekali už kolem půl druhé odpoledne. Minuty utíkaly, ale hvězdný útočník nikde.
"Na koho tu čekáte?" ptali se zvědaví cizinci. "Na Jágra? A to je nějaký známý český herec?" vyzvídala drobná slečna. "Já Jágra znám, hrál u nás v New Yorku," rozzářil se vedle stojící muž.
Až zhruba po pětačtyřiceti minutách se u východu objevily vozíčky s hromadou tašek a hokejek. Zavazadla před sebou ale netlačil Jágr, nýbrž jeho reprezentační kolegové Vašíček s Rolinkem.
"To si ještě počkáte," utrousili a rychle zmizeli z letiště.
Měli pravdu. Zkušený útočník vešel do haly až po další čtvrthodince. "Cvak! Cvak! Cvak!" klapaly fotoaparáty.
Největší hvězda českého hokejového týmu se vrátila domů.
Nejdřív to vypadalo, že s novináři vůbec mluvit nebude, ale nakonec se u hloučku zastavil. Ani tak ale nesršel vtipem jako obvykle. Brzké vyřazení z olympijského turnaje ho za den a půl nepřebolelo.
V obličeji chmury, unavené oči, na tváři žádný úsměv. Jágr mluvil pomalu, všechny odpovědi si pečlivě rozmýšlel.
"Před turnajem jsem říkal, že všechny týmy jsou vyrovnané. Každý může porazit každého. To se nakonec ukázalo - zatímco my jsme venku, Slováci mezi čtyři postoupili," poznamenal a rozpovídal se hlavně o nutných změnách v českém hokeji.
Můžou Slováci v semifinále uspět?
Není důvod si myslet, že jsou tam na ozdobu, klidně se do finále dostat můžou. Jediné, co by mě dost překvapilo, by byl postup Finska. Ale člověk nikdy neví.
Co vás teď čeká?
Musím se co nejrychleji vrátit do Ruska. Už třetího března nás čeká zápas a zanedlouho začíná play-off. Na olympiádu musím rychle zapomenout, to je na tom to nejtěžší. Teď mám v hlavě jen prázdnotu z porážky.
Pomalu se stává pravidlem, že Česko na velkých turnajích nepřejde přes čtvrtfinále. Co s tím?
Není to jen o tom jednom týdnu, to je dlouhodobý proces. Nemyslím, že v nejbližší době vyhrajeme olympiádu nebo mistrovství světa.
Proč?
Hokej je někde jinde. Špička nám utekla, nejlepší týmy hrají jiný hokej než my.
Co s tím?
Musíme změnit nejenom systém, ale celý náš hokej. Když to začneme všechno dělat pořádně, tak se nějakých výsledků můžeme dočkat za deset nebo patnáct let.
Ale jak? Co se musí změnit?
Důležité je mít peníze na mládež, protože pro rodiče je hokej drahý. Buďme upřímní - komunisti sportu dávali dost, to všichni víme. Ať už šlo o hokejové školy, hokejky a ledy zadarmo... Teď si rodiče najdou hodně dostupnějších sportů pro své děti. Je mi ale jasné, že sehnat peníze je v současné době problém nejenom u nás.
A dál?
Možná bychom mohli začít uvažovat o zmenšení kluziště, alespoň trošičku. Na malých plochách pak totiž nehrajeme fyzický hokej. To nám chybí, protože doba našich chytrých přihrávek je už pryč. Teď umí dobře přihrávat každý, stejně jako každý umí bruslit.
Proč tolik na velikosti ledu záleží?
Na užším jsi častěji v kontaktu s protihráčem, jsi zvyklý bojovat u mantinelu nebo před brankářem. Naopak my neděláme nic v rychlosti. Z velkého kluziště máme zažité, že na všechno máme dost času.
Případných změn byste se mohl zúčastnit i vy. Pro malé kluky jste vzorem...
Ještě pár let chci hrát. Co bude potom, to teď neřeším.
Víte alespoň, co bude v létě? Mluví se o vašem návratu do NHL.
Na tohle taky odpovědět neumím. Sám nevím, co bude.
