Ale vidět ji můžete v těchto dnech na výstavě v Lobkovickém paláci v Praze. Teď na hrách v Turíně poveze její geny ve stopě dcera Helena Erbenová. "To budou nervy," těší se máma. "Eurosport nám poběží celý den."
Palce bude držet i zeti Lukáši Bauerovi, toho má za muže její nejstarší dcera Kateřina, také po rodičích bývalá lyžařka. "Ale nejlíp na lyžích vypadá naše nejmladší Petra," dodává pyšná matka. "Jenže tu nebavilo trénovat." A tak pracuje na poště, taky jako máma.
Ta zvládala denně i 25 kilometrů při roznášení dopisů. "Po těch krásných kopečcích okolo mi to ani nepřišlo. A taky jsem si brala s sebou lyže." To už byla vážená olympijská medailistka.
"Ale do práce jsem musela stejně. Na soustředění mi dali refundaci, ale jinak jsem musela vstávat i v pět ráno, abych stihla odtrénovat," vypráví. Není to tak dávno, před 30 lety.
Den před závodem v Sapporu ji ze zimy tuze bolela záda. "Stejně jako dneska," posteskla si.
Doktor Jirásek, současný šéf olympijského výboru, ji nestačil zásobovat hřejivými náplastmi. "Mazali jí záda fimalgenem, až ji pálil zadeček," psal tehdejší zpravodaj Mladé fronty o drobné 22leté běžkyni.
Na vlhkém japonském sněhu se jí pětka běžela báječně. "Ani jsem neměla čas přemýšlet, na posledním kilometru jsem vnímala jen naše kluky, jak na mě křičí." Předstihla ji pouze královna her Ruska Kulakovová a Finka Kajosmaaová.
"Dám si ji pod polštář," odpovídala stydlivě, co udělá s medailí. "Neslavíme, čeká nás ještě štafeta. Půjdu si číst Lásky princezny Jean."
Pamatuje i reálné obrazy. Třeba co se mazalo na umělou skluznici fibreglass. "My holky to ani moc nezkoumaly. Prý modrej, tehdy byl jediný druh."
Japonce udivila její profese: úřednice ve výrobním družstvu. A taky, že uměla na piano. "Když mi bylo smutno. Už nehraju, časem šlo z domu, nebylo na něj místo." Za odměnu dostala pět tisíc korun a od národního výboru rádio s gramofonem. "Pouštěli jsme na něm holkám pohádky."
 PRVNÍ MEDAILE. Lyžařka Helena Šikolová přivezla v roce 1972 z olympiády v Sapporu první běžeckou medaili. |
