Loď se líně pohupuje po vlnách a já začínám hlouběji poznávat význam termínu mořská nemoc.
„Budeš krmit ryby?“ ptá se Martin Trčka, český reprezentant v třídě Laser, když projíždí kolem.
Na stěžni větší lodě rozhodčích svítí digitální tabule s časomírou. Kolem krouží nejmenší plachetnice olympijských soutěží - mužské Lasery a ženské Evropy. Většina jich zůstává na dohled, jachtaři testují sílu a směr větru.
Jiní klábosí, česká zástupkyně Lenka Šmídová si jede pro povzbuzení ke svému příteli Američanovi Mendelblattovi, favoritovi Laseru. Jiní polehávají, o kus dál Ruska nenápadně čurá do vody.
Až ve 14.00 se troubí, to je signál ke startu. V tu chvíli hladina okolo pomyslné čáry zavíří, jako by připlulo hejno žraloků. To je boj o pozice, první „krade“ vítr ostatním. Ve slabém větru má navrch technika nad hrubou silou. Ale u bójek vymezujících okruh se to v zatáčkách strká docela ostře.
Rozjížďka trvá asi hodinu, plachty s národními vlajkami protínají cíl mezi dvěma čluny. Chvíli vydechnou, čluny posunou bóje a jede se druhá jízda. Lenka Šmídová v bílé čepici atakuje špici, pak zmizí za obzorem.
Co se děje? Vítězka tréninkové jízdy dojíždí až čtrnáctá. Srazila se s prokletou Nizozemkou Brouwerovou, která ji loni připravila o medaili na mistrovství světa. „Protest jsme vyhráli, ale Lenku to rozhodilo,“ říká kouč David Křížek.
Náš kapitán Zagorakis zařadí nejvyšší rychlost, chlupatýma rukama mocně stiskne volant od kormidla a vyrážíme proti vlnám ke břehu. Příď skáče po kopcích, slaná vodní tříšť zaplavuje palubu. Sedačky se smýkají palubou.
Vyskakuju a křečovitě se zavěšuju na trubky od stříšky. Zavírám oči. „Paráda! Konečně jachting. Není to zábavné?“ křičí radostí nizozemský novinář Martin.
Po pěti hodinách na moři stojím na pevné zemi. Na nic jiného jsem se už dlouho takhle netěšil...
