Střih po dvaceti letech. Jaroslav Kulhavý se v Londýně v roce 2012 stal olympijským šampionem a kromě slávy, potlesku fanoušků či zájmu médií si pomohl o 1,5 milionu korun. „Zrovna jsem stavěl dům, tam to nějak padlo. A hodně to pomohlo,“ vzpomínal ve čtvrtek.
Neboli v den, kdy se částky pro nejzdatnější zástupce olympijské výpravy zvedly do dosud rekordní výše. Od Ria 2016 totiž bude platit: za zlato 1,75 milionu, za stříbro 825 tisíc, za bronz 525 tisíc.
Je snad symbolické, že jako šéf Českého olympijského výboru je pod aktuálním navýšením podepsán muž, který osobně zažil „časy favorita“ – současný předseda Jiří Kejval jako veslař bojoval právě o letní hry v Barceloně 1992.
„Primárně peníze motivace nejsou,“ říká Kejval i podle vlastní zkušenosti, leč s dodatkem: „Zároveň je však podle mě trapné toho zneužívat a chtít, aby to sportovci dělali zadarmo. Odevzdávají tomu úplně všechno a každý musí být z něčeho živ. Odvolávat se na ideály platné před sto lety je pokrytecké.“
Takto vypadá český zlatý vývoj: ještě v Pekingu 2008 byl za nejcennější medaili rovný milion, ve Vancouveru 2010, Londýně 2012 a Soči 2014 šlo o milion a půl.
Proč nynější suma? „Nechali jsme si spočítat inflaci podle Českého statistického úřadu a ukázalo se, že jde o 15 procent. Tak jsme prémie zvedli o 16 procent,“ řekl Kejval.„Neradi bychom byli sportovcům něco dlužní. K faktickému navýšení jsme se bohužel nedostali, ani bychom si to v dnešní době nedovolili.“
Olympijské prémie patří k jedněm z nejsledovanějších čísel, ať už oheň hoří u letních, či u zimních her. „Když Angličané minule měli velké problémy s rozpočtem, rozhodli, že budou bojovat za královnu a její čest. Že si nedají žádné odměny,“ dává Kejval příklad.
Z opačného spektra vyčnívají kolikrát až absurdně vysoké prémie méně demokratických států, třeba ze Střední Asie. V Londýně největší bonusy nabízel maličký Singapur - v přepočtu 16,5 milionu korun.
Dle kritiků je sport ušlechtilá činnost, kde nemá jít o peníze, nýbrž o čest a slávu. Kejval má v tomto jasno - a nesouhlasí. „Každý vidí předobraz Jardy Jágra a bohatých, úspěšných sportovců, ale to je jedno promile. Pokud je někdo v něčem nejlepší na světě a je výjimečný, měl by podle toho být ohodnocen,“ soudí.
Bude více lidí budoucím šampionům jejich milion a tři čtvrtě přát, nikoli závidět? „Strašně rád bych řekl, že tomu tak je. Ale nejsem si tím úplně jistý.“
