"Někdy si tam v tichu sednu a vzpomínám," říká. "Tahle medaile je odtamtud, jo, ten pohár jsem vyhrál tamhle..."
Do francouzských Alp tenkrát nejel jako favorit. Už ledacos vyhrál, kdyby si nehrábl rukou v Garmischi, měl by v kapse i vítězství v Turné.
"Ale tady jsem měl cíl do pátého místa. Ještě desítka by byla dobrá."
Tu neděli vládly okolo malého můstku v Autrans ideální podmínky. Slunce, bezvětří, mrazivo. Jenže Rakušanům to předtím skákalo za oblevy, a tak technický delegát, jejich krajan, posolil stopu nájezdu.
Navzdory tomu Raška první kolo trefil dokonale – 79 metrů – a hned první místo. "Jenže pak začala pracovat nervozita," vzpomíná.
A ve stopě byla břečka, mnozí skokani jeli raději mimo ni. "Já si nakonec vybral tu původní. Byla pomalejší, ale zase ne tak hrbolatá."
Už na hraně to ucítil – zpožděný odraz. 72,5 metru. Postačí to? Rakušané Bachler a Preiml už ztrátu nedohnali.
"Je to sen, nebo pravda, ptal jsem se sám sebe, když jsem začal lítat nad hlavami našich kluků," vypráví Raška.
I na velkém můstku – se stejným šťastným číslem 51 – sahal vlajkonoš výpravy na zlato. Jen o metr prohrál s mladým Rusem Bělousovem.
Přesto byla radost dvojnásobná.
Tehdy v roce 1968 mezinárodní federace FIS vyhlásila olympiádu zároveň mistrovstvím světa. Raška tak získal dvě zlata a dvě stříbra. "Bylo to zkušebně, poprvé a naposled. " Později ještě dobyl další slavné triumfy, včetně Turné čtyř můstků, jako trenér vedl i reprezentaci.
A teď? "Ať se trápí jiní," říká brzy pětašedesátiletý bard. "Já se snažím u nás v klubu, aby to fungovalo. Pořádáme závody pro děti, sháníme peníze."
