Nakonec se přemluvím a vylezu z klimatizovaného domu do vlhka a příjemného tepla venku. Vydám se na kolečko novinářskou vesnicí, které volným během zabere asi dvanáct minut.
Po půlce mám zalepený nos. Krk aspoň svlažuje voda.
Kdybych někdy znovu v životě měla běžet maraton, zrovna tady by to jistě nebylo. Počítá nouzový plán organizátorů na zaručené uskutečnění mučitelského běhu s tím, že se nerozední celý den? Tak jako se to stalo včera?
Pokud ano, pak přeju olympijským maratoncům hodně sil.
Cestou na snídani zahlédnu aspoň načervenalý kruh slunce, který se občas objeví mezi cáry "mlhy" husté tak, že by se snad dala krájet.
Sluneční kotouč je až děsivě vzdálený.
I vrtulníky kroužící nad areálem Pekingské univerzity jsou také dlouho spíš slyšet než vidět. Konec betonové plochy u Ptačího hnízda za pochodujícími vojáky se topí v oparu podobném tomu, jako když kus od vás prší. Jako když se nad vámi stahují bouřková mračna.
. Olympijský deníkZvláštní zpravodajka MF DNES Barbora Žehanová píše z Pekingu |
Ta ocelově šedá clona pálí v očích, nose, krku, nechává kyselou pachuť na jazyku a tíží v hlavě. Sedí na ní jako příliš těsná čepice.
Jak to tady asi vypadá, když fungují všechny továrny a Pekingem nejezdí jen polovina aut?
Vybavuju si kreslený film Simpsonovi. Trestem za to, že Homer znečistí Springfieldské jezero prasečími výkaly za únosnou mez, je poklice, která uzavře město před zbytkem světa.
A když má po všech peripetiích filmu místo pod kupolí z mapy vymazat bomba, Homer svůj domov zachrání. Se synem Bartem nasedne na motorku, po vnitřku poklice vyjede vzhůru a nálož vyhodí ven. Zábrana čerstvému větru se výbuchem rozsype na střepy. Springfield znovu dýchá.
A já doufám, že pekingská kupole zmizí taky. I bez bomby.
