Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 16. srpna 2017 Jáchym

Jak se stal náhradník Svoboda zlatou nohou českou

Jindřich Svoboda střílí v olympijském finále proti NDR vítězný gól. | foto: ČTK

26 2008
Ani zdaleka nedosáhl popularity Antonína Panenky. Přesto i on vstřelil památný gól, který přinesl československému fotbalu zlato. Jindřich Svoboda. Hrdina moskevské olympiády.

Toho nezáživného finále s východními Němci.

Nudu rozboural až Svoboda. Běžela 79. minuta, když si naskočil na Štambachrův centr. Hlavičku gólman Rudwaleit ještě ztlumil na prsou, dorážku už ne.

"Od té chvíle mi říkali Zlatá noha. Kdybych se trefil už hlavou, asi bych měl přezdívku Zlatá hlava," směje se Svoboda. Kudrnatý blonďák připomínající francouzského komika Pierra Richarda.

Čtyři minuty před gólem střídal zraněného Vízka. Krásný příběh.

Byla to náhoda, že šel právě místo něj na hrot útoku. Svoboda totiž celý život lepil díry v sestavě. Jednou hrál pravého obránce, jindy levé křídlo. Vojnu prožil na místě stopera, mistrovskou sezonu 1978 ve Zbrojovce Brno jako záložník.

A dokonce chytal! Pořád zaskakoval. "Bral jsem to jako výhodu. Hodil jsem se každému trenérovi," vzpomíná.

Proto ho vzal i trenér Havránek na olympiádu. Podle tehdejších regulí nesměl mít v mužstvu žádného fotbalistu, který hrál kvalifikaci mistrovství světa nebo Evropy.

"Před olympiádou se nás jednou sešlo na zápas jen osm. Slávisté a sparťani odmítli přijet," vybavuje si bývalý útočník Verner Lička.

Po této neblahé zkušenosti vedení československého fotbalu rozhodlo, že páteř týmu vytvoří hráči pouze tří klubů: pražské Dukly, Zbrojovky Brno a Baníku Ostrava. Doplňoval je košický brankář Seman.

Za půl roku z nich byli zlatí hoši.

"Všechno jsme brali ohromně vážně. Dokonce jsme měli přípravné turné v Mexiku," říká Svoboda, nyní 55letý správce na brněnských tenisových kurtech.

Olympijský turnaj začali Čechoslováci nevalnými výsledky ve skupině. Probíhala v Leningradě. "Bylo příšerné vedro a bílé noci, kvůli nimž jsme nemohli spát. Na pokojích totiž chyběly žaluzie," vypráví Svoboda.

Jinak si ale nikdo nemohl na nic stěžovat. Zvláště po přestěhování do Moskvy, kde turnaj pokračoval. Sovětská vláda chtěla všem dokázat, že život v socialismu je blahobyt.

V olympijské vesnici obchody přetékaly luxusním západním zbožím.

"Byly nonstop otevřené, mohli jsme chodit i na diskotéku. Naštvalo nás jen naše fotbalové vedení." To hráčům předem slíbilo pětimístnou sumu za postup do finále.

Když si v Lužnikách oblékali dres před soubojem s NDR, slyšeli pravdu: budou to jen tři tisíce korun. Někteří ani neměli chuť hrát.

Nakonec od státu dostali 30 tisíc jako každý zlatý olympionik. A samozřejmě si přivezli medaili. Ta Svobodova je nyní zabalená v krabici. "Ale jen na pár dní, přestavují nám byt. Pak ji dám zpátky do vitríny. Vždyť je mou nejslavnější trofejí."

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze