Vřískot dodává zavalitým silákům energii tak nutnou k tomu, aby nad hlavu dostali třeba trojnásobek své váhy. Pro mnohé je jekot součástí rituálu.
"Já se ale koncentruju vnitřně," povídal Jiří Orság, český svalovec, sedmý v kategorii +105kg. "Jo, taky si občas zařvu, ale jsem spíš klidnější typ. Někdo si třeba čuchne čpavku a jde. Mně to udělali jednou a nebylo mi po tom vůbec dobře."
Když na pódium stoupal pořízek Behdad Salímíkordasíab, vítěz Orságova závodu, provolával nějaká hesla. Jakoby zaklínadlo. Íránští fanoušci tlumočí: To se modlí k bohu. Pak snadno i s jeho pomocí nad hlavu vyhodil 208 kilo.
Čínská závodnice v supertěžké váze Čou lu-lu si zařve "Uvolni se", aby uklidnila nervy. Íránec Saeid Mohammadpour zase syčí jako had. Možná nejpodivnější zvuk, který olympijská ExCel aréna slyšela, byl vysokofrekvenční jek závodnice do 58 kilo. Hlas Christin Ulrichové zněl jako cvrlikání tropického ptáka nebo jako skřípající brzdy.
Každý závodník, který vyšle do arény adrenalinem prosycený výkřik, se může těšit na stejně hlasitou odezvu tribun. Ačkoliv diváci ne vždy rozumí tomu, co jim chtěl vzpěrač právě vzkázat.
Variace zvuků, které vzpěrači v obtažených kombinézách vyluzují před tím, než začnou bojovat s gravitací, ovšem není jen součástí jejich hry pro diváky. Hecují se, motivují, přesvědčují se, že zdvihnout dva metráky nebolí. Připravují tak mysl i tělo.
"Výkřiky a zvuky se používají proto, abyste dali čince na vědomí, že přicházíte," přidal další vysvětlení americký kouč Joe Micela.
Než zazní signál, který odstartuje půlminutový limit předepsaný na pokus, vzpěrač nervózně přehmatává na ose, supí, koulí očima. Pak koňskou silou vytáhne neskutečnou nálož nad hlavu a po dopadu činky na dřevěnou podlahu zazní úleva v podobě dalšího euforické výkřiku.
Hlasité projevy à la Tarzan však nejsou určeny všem, Britka Zoe Smithová preferuje při svém snažení klid. "Ztrapnila bych se," říká a proto raději drží jazyk za zuby. "Připadala bych si fakt směšně."
