"Sportoval jsem kvůli tomu, abych byl nejlepší. A tenkrát to vyšlo, všechno mi hrálo do karet. Trénink, počasí i vítr, vše bylo na mé straně. Bez štěstí se top výsledky nedělají. Když je všechno, jak má být, tomu se říká životní forma," odvětí Doktor.
Obrázek atlantského kanoistického závodiště se mu vryl do paměti. "A pak nádherné zážitky, nejlepší výsledky v životě." Sobota 3. srpna 1996. Po závodě na 1 000 metrů padl v cíli vysílením.
"Těžší závod jsem nikdy nejel," pronesl.
Objímal ho táta a trenér Josef, který zlato od syna čekal. Však za sebou měli spoustu dřiny, cestování po Argentině, Jižní Africe, život z úspor. Za oceánem strávili skoro měsíc před hrami, bydleli mimo olympijskou vesnici, maminka vařila. Rodinný tým podřídil život zlaté vidině.
. Osudy zlatých medailíSeriál MF DNES k olympijským hrám Až do 8. srpna, kdy v Pekingu začnou olympijské hry, přinášíme osudy všech našich vítězů. |
"V dětství si člověk olympijské vítězství představuje, ale čím je starší, tím víc se mu zdá jako z říše snů. Ale ty hezké chvíle se mi do nich nevracejí, většinou se mi zdá, že jsem nestihl start." Na noc před dalším finále na 500 metrů si tehdy v Atlantě vzal aspirin na uvolnění, únavu pomáhala rozehnat masáž, zahrál si i kulečník.
A pak přišla neděle 4. srpna 1996. Na poloviční trati byl kanoista zprvu pátý, ale sám se sebou svedl boj, dotáhl se na protivníky. Znovu vydoloval zbytky sil, byl navyklý jezdit do vyšťavení se. A zase s náskokem vyhrál.
Více triumfů na jedněch hrách před ním z Čechů dobyli pouze Emil Zátopek a Věra Čáslavská. "Medaile mám ještě pořád v trezoru," říká Doktor.
Občas se jimi pokochá. "Ale do banky nechodím většinou kvůli tomu, abych se díval na medaile." Osamocenou dřinu vyměnil za závodění na deblkánoi s Josefem Hellerem. Na olympiádu do Pekingu se však nekvalifikovali, a tak se nad Doktorem vznesl stín konce kariéry.
Pro Peking ještě dlouho doufal v divokou kartu, žil v nejistotě. Rozhodnutí o budoucnosti ještě vynést nechtěl. "Už asi vím, co bude, ale do podzimu nechci nic uzavírat."
