Začínalo 20. století. Metropoli světového vkusu Paříž okouzlila secese a spolu s ní i český umělec Alfons Mucha. Po městě chodily dámy v korzetech a s okázalými klobouky, šviháci s cylindry a pěstěným knírem. Vládla belle époque, tedy blažené časy, kdy si ještě nikdo nedovedl představit něco tak hrozného jako světovou válku.
A přece právě na pařížské olympiádě roku 1900, v době ladné elegance, tekla přímo při soutěžení krev. Holubí krev, která se na peří snášela z nebe na zem. Střeleckému zápolení tehdy padly za oběť tři stovky holubů. Vítěz Léon de Lunden z Belgie jich trefil 21. Tehdy ho diváci klepali po ramenou. Dnes by ho ochránci zvířat hnali.
Ale jinak by pro vás obrázky z pařížské olympiády byly asi docela veselou podívanou. Jako plavání s překážkami. Soutěžící museli vyšplhat na sloup zapíchnutý ve vodě, slézt dolů, přeskočit člun a podplavat další.
Snad vám to připomíná Hry bez hranic, televizní soutěž z 90. let, v níž soupeřili zástupci různých měst v legračních úkolech. Vlastně je to dost trefný příměr, i tak totiž kdysi vypadala olympiáda.
Na Hrách bez hranic by se přece neztratily ani další disciplíny z Paříže 1900. Například plavání se zadrženým dechem či běh trojnohý. Ten byl bizarní i na rok 1900, proto jeho vítězové raději ani nikdy nebyli zapsáni do oficiálních výsledkových listin.
"Rozhodně to muselo být ohromně zábavné," připustil pro agenturu AP olympijský historik John Lucas.
POTLESK PRO SILÁKY
Byla to tak jiná doba! Nad Evropou začaly létat zepelíny, Henry Ford založil v Detroitu svou slavnou automobilku, František Křižík vybudoval za Táborem první elektrifikovanou železnici v Rakousku-Uhersku. A na olympiádě v St. Louis se pořádaly mimo jiné i rasové souboje, proti sobě závodili například indiáni a Patagonci.
Zdá se vám to neetické? Psal se však teprve rok 1904 a středoškolák jménem Adolf Hitler, který si z porovnávání lidských ras později udělal politický program, doma v Linci po nocích snil, jak se jednou stane slavným malířem. Nestal. A stejně tak se ani rasové souboje nikdy nestaly pevnou součástí olympiády.
Co je třeba si uvědomit: St.Louis nevidělo olympiádu dnešního typu. Hry na počátku minulého století se konaly společně se světovými výstavami jako přidružená záležitost.
Dnes se na olympiádu dívají miliardy lidí, tehdy neměla zdaleka takový ohlas. Návštěvníci se i proto dočkali různých kuriozit. Právě v St. Louis se třeba vzpíralo jednoruč. Tleskalo se plavcům při splývání. Silákům při přetahování lanem. A jiným svalnatým hromotlukům při hodu břemenem přes laťku.
"Většinou vyhrál nějaký irský Američan, co vážil 180 kilo. Velmi podivný sport," přiznal historik Lucas.
JAK ZASTŘELIT FIGURÍNU
Podivných sportů bylo na olympiádě plno. Střílelo se nejen na živé holuby, ale i na běžícího jelena. Ne, tentokrát by ochránci zvířat neprotestovali. Jelen nebyl opravdový, pohybovala se jen jeho maketa.
Na prvních novodobých hrách roku 1896 v Aténách se zase konaly střelecké souboje jako z historických filmů – ve stylu otočit se zády k sobě, udělat deset kroků vpřed...
Pokud se hrozíte, zadržte. Místo živého soka byla ve vojenském kabátě navlečena figurína s terčem vymalovaným na hrudi. "Hry byly jiné, trochu jako zápas ve volném stylu, tedy chyť, kde můžeš. Hlavně předtím, než se staly formálnějšími. Jak narostly, musely být serióznější," řekl olympijský historik David Wallechinsky.
Seriózní olympiáda? Že to ale trvalo! Místo na sportu si fanoušci mohli kolikrát připadat jak na jarmarku, kde je baví zdatní kejklíři.
Na vině byl i fakt, že do výběru disciplín zprvu hodně mluvila pořádající města. Mezinárodní olympijský výbor vše dostal pod kontrolu až po první světové válce.
Na začátku nové olympijské éry také neprobíhaly tvrdé kvalifikace jako dnes, neexistovaly olbřímí výpravy. Sportovci se jen zapsali, zaplatili startovné. Proto se třeba v Paříži 1900 přihlásilo do lukostřelecké soutěže dva tisíce příchozích.
A hry se jen pomalu zbavovaly poněkud nepatřičných sportů. I když – vážně byly tak nepatřičné? Nebýt třeba zařazení šplhu na laně, byla by československá medailová historie o jednu zlatou chudší. Postaral se o ni vůbec první československý olympijský šampion Bedřich Šupčík v roce 1924. Syn služebné u Schwarzenbergů si pro zlato vyšplhal za 7,2 vteřiny. A byla to tehdy mezi sportovními fandy velká sláva.
NOVÁČCI: DÁLKOVÉ PLAVÁNÍ A BMX
Na prvních novodobých olympijských hrách roku 1896 se zápolilo v celých devíti sportech a 43 disciplínách. O sto let později v americké Atlantě byla ve stejných kolonkách čísla 26 a 271. Letos je sportů ještě o dva navíc, což je maximální možný počet. Program za ty roky narůstal třeba i díky rovnoprávnosti žen, kromě toho samozřejmě přibývaly jednotlivé disciplíny.
I letos se představí dvě nové. První je závod na kolech BMX, který má spousta lidí zaškatulkován spíše do kategorie volnočasových kratochvílí, jako je skateboarding. "Ale pozor. Ve špičce BMX jsou vyložení atleti, musí se na to systematicky trénovat," namítá český reprezentant v Pekingu Michal Prokop. "Jsme něco mezi."
Druhým nováčkem je dálkové plavání. Vlastně má s BMX leccos společného. I ono je akční, i při něm mohou sportovci přijít lehko k modřinám. Perou se totiž nejen s vodou a s chaluhami, někdy se dokonce "fackují" i mezi sebou.
"Měla jsem monokl, u nosu roztrženou kůži, rozseklý ret. Kolikrát jsem dostala loktem nebo kop nohou. Soupeřka přesně ví, kdy dá ránu. Ale už jsem se je naučila rozdávat i já. Jinak to nejde," popisovala jeden ze závodů česká medailová naděje Jana Pechanová.
Udrží se její sport na olympiádě? Či se z ní pomalu a tiše vytratí, aniž to kdokoli zpozoruje? Těžko to nyní odhadovat. Každá doba má svoje. Co je jednou normální, jindy vypadá směšně. Co bylo kdysi považováno za seriózní sport, dnes je vymřelou disciplínou. Anebo je alespoň mezi "ohroženými druhy".
Kdo ví, třeba se čtenář MF DNES v roce 2108 začte do článku s podobným titulkem a bude kroutit hlavou: "Cože? Tenkrát v Pekingu se hrál na olympiádě fotbal? Taková nuda? Koho to mohlo zajímat?" Načež natěšeně vyrazí na vyprodaný šampionát v přetahování lanem.
