Srovnat lyže, aby pod sebe nabraly co nejvíc vzduchu, korigovat rukama směr, vyhnout se křeči a na nic nemyslet, popisují svoji letovou fázi.
"Já stihnu spoustu věcí, třeba si zanadávat," říkal Roman Koudelka, v úvodním olympijském závodě nejlepší z českého týmu.
Nejdelší kvalifikační skok v pátek předvedl Antonín Hájek. Do vzdálenosti 137,5 metru doletěl za necelých pět sekund.
Když ovšem na mamutích můstcích skáče do vzdálenosti přesahující dvě stě metrů, stráví ve vzduchu i o dvě sekundy víc. "Na co při tom myslím? Snažím se úplně vypnout, uvolnit se. A užívat si to," popisoval třiadvacetiletý specialista na lety.
"Já většinou přemýšlím o tom, jestli mi odešla splátka hypotéky," vtipkoval zase někdejší vítěz Světového poháru Jakub Janda. "Ne, ne, ne, ve vzduchu myslíte jen na to, co udělat, abyste letěli dál."
Kromě nájezdové rychlosti, správné techniky ovlivní výsledné metry i kombinéza. Ta ve vrcholné formě vydrží asi dvacet skoků, pak už je její propustnost vysoká a tolik nenese.
A víte, jak je to se vzduchem u samotných závodníků?
"Já nevím, nikdy jsem nepřemýšlel, jestli ve vzduchu dýchám," usmíval se Koudelka. "Ani já to nekontroluju," přidal se Janda.
Práce s dechem je otázkou dlouhodobého tréninku. Skokan se na většinou nadechne nahoře na můstku a pak během nájezdu, kdy zrychlí z nuly na devadesátku, udělá dva krátké nádechy a výdechy.
"Na odrazu, kdy vydáte sílu, následuje výdech, který asi trvá i během letu," dumal reprezentační trenér David Jiroutek. "Možná na mamutím můstku se dá ve vzduchu dýchat, ale u závodníků, kteří jsou ve stresu, možná žádné dýchání neprobíhá."
Skokani ovšem vědí, jak řečmi o dechu psychicky zdeptat konkurenci.
"Učil jsem to malý kluky," vzpomínal Jiroutek. "Říkal jsem: Zeptej se soupeře, jestli na nájezdu dýchá. Tím se dá člověk rozhodit tak, že se přestane soustředit na rychlost, stopu a odraz, je nekoncentrovaný a skok pak vypadá úplně jinak a špatně."
