Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 22. srpna 2017 Bohuslav

Další vyhraný boj s osudem. Ještě Rio a skončím, hlásí cyklista Ježek

Cyklista Jiří Ježek je patronem projektu Nezastavitelní, který pomůže jedenácti hendikepovaným z Česka i Slovenska. | foto: Michal Remeš, MF DNES

15 2016
Při myšlence na děsivý pád z roku 2014 Jiří Ježek přiznává: „Úraz na mě zanechal velké následky.“ Nejlepší paralympijský cyklista historie se však i podruhé popral s osudem, a dokonce se ještě jednou probojoval na paralympiádu. Rio bude v 41 letech také jeho posledním závodem pod pěti kruhy.

V Rio de Janeiru paralympionik Jiří Ježek žádný velký výsledek neočekává. A vysvětluje: „Doháním v přípravě vlak, který mi dávno ujel. Po úrazu z mistrovství světa v Americe jsem přišel o půl sezony. Navíc mám obrovské limity.“

Působí ale až obdivuhodně smířeně. Přitom málokdo si prošel v životě tím, čím právě Ježek. Už v roce 1985 přišel po autonehodě o nohu. A před dvěma lety zažil ten děsivý pád při hromadném spurtu, po němž bojoval o život.

Jak říká při rozhovoru, jenž proběhl při šampionátu horských kol v Novém Městě, paralympiádu v Riu si jede především užít. „Jsem hlavně rád, že jsem se do závodů vůbec mohl vrátit. A že už nikdy nebudu šampion jako dříve? To už neřeším,“ vykládá 41letý sympaťák.

Slyšel jste někdy po úrazu v USA od manželky: „Neblázni, už radši s cyklistikou skonči.“?
Ne, musím říct, že Soňa byla první, která mě podporovala v tom, abych se vrátil zpátky do závodu. Já jsem jí za to dnes vděčný, protože by mi bylo líto, kdybych už o závody přišel úplně. Měl jsem taky velkou motivaci vrátit se zpět do závodů proto, že jsem cítil během doby, kdy jsem byl v nemocnici, obrovskou podporu z celého světa. Každý fanoušek v té zprávě, co mi přišla, napsal, ať se co nejrychleji vrátím do závodů. Tak jsem z toho odvodil, že nejlepší poděkování lidem bude, když se ještě do závodů dokážu vrátit. Podařilo se mi to a za to jsem hrozně rád.

Dokonce poletíte i do Ria. Kdy ale plánujete skončit?
Ještě před úrazem jsem měl takový cíl, že bych kariéru ukončil v Riu. Samozřejmě ten úraz v roce 2014 to zkomplikoval. S velkým úsilím se mi ale podařilo do Ria nominovat. Tím pádem jsem celou tuhle sezonu obětoval přípravě na Rio. Vím, že už asi nikdy nepojedu o vítězství a o medaile, protože úraz na mě zanechal velké následky, i tak tam ale chci zajet nejlíp, jak to jde. A potom hned následující sezona v roce 2017 bude moje úplně poslední.

Taková rozlučková?
Letos nechci dělat žádné rozlučkové akce, abych se mohl připravovat na Rio, ale ano, celou příští sezonu pojmu jako rozlučkovou. Objedu si závody, které jsem měl v kariéře rád, i závody, kde se mi dařilo.

Říkal jste, že se na vás úraz hodně podepsal. Kde cítíte limity?
Mám obrovské limity, co se týče dýchání. Hrudník a plíce byly hodně poškozené, i přestože doktoři udělali maximum. Cítím to vždy v největším úsilí. Druhá věc je, že jsem přišel o polovinu sezony. Kondice se nabírá třeba dva tři roky následně. Já už tedy v tuhle chvíli doháním vlak, který mi dávno ujel. A navíc každý rok ti soupeři – i v paralympijském pelotonu – jsou lepší a lepší. Zkomplikovalo se pro mě tedy úplně všechno. Jsem ale smířený s tím, že výsledky už nepřijdou.

Jak náročné bylo vyrovnat se s úrazem po psychické stránce?
Jsou dvě věci. Jedna věc je ten samotný strach v závodech. Když se to žene do spurtu, v němž se mi to stalo, tak tam trochu blok je. Já už se vždycky snažím netlačit se někam, kde to smrdí nějakou nepříjemností, protože ti mladí závodníci jsou odhodlaní k čemukoliv a já už na tohle prostě nemám. Ani to ode mě nikdo nečeká. Druhá věc je, že těžší pro mě bylo smířit se s tím, že už nejsem takový šampion, jaký jsem byl. Ale i s tím jsem se srovnal. A dneska jsem fakt vděčný, že můžu závodit.

Pomáhal vám odbourat strach například psycholog?
Nekonzultoval jsem to s ním. Já samozřejmě vím, že riziko není jiné než předtím nebo potom, ale riziko tam je. A buď ho podstoupíte, nebo ne. Nejsem jediný, kdo z nebezpečných situací vycouvá. Navíc už opravdu nechci nejbližším, lékařům a ani sám sobě způsobit další starosti. To je logické řešení.

Máte tedy vůbec nějaké ambice pro paralympiádu v Riu?
Samozřejmě jsem pořád závodník a budu tam chtít zajet co nejlépe, ale už to samozřejmě není na to, abych jel o stupně vítězů. Na druhou stranu věřím, že když se mi podaří v některých závodech dojet do první desítky, tak to pořád bude super výsledek a bude to mít smysl. Už pro mě ale výsledek není tak prioritní.

Přemýšlel jste, co budete dělat po konci kariéry? Existuje varianta, že byste trénoval?
Profesionální sportovec, minimálně v mém věku, by měl počítat s tím, že kariéru může ukončit zranění nebo cokoliv jiného. Zadní vrátka máme asi téměř všichni připravená. Já díky tomu, že mám kolem sebe za tu kariéru spoustu firem, s kterými spolupracuji, a nabral jsem spoustu zkušeností, tak se nebojím – možná drze – že bych si svoje uplatnění nenašel. Druhá věc je to, že se momentálně stoprocentně věnuji cyklistice, takže konkrétní věc zatím neřeším. Mám ale připravených pár cest, kterými se vydám. Určitě budu chtít částečně zůstat u sportu, protože zkušenosti, které mám, by asi byla škoda zahodit. Nicméně kdybych zůstal jen u sportu, tak by to bylo moc jednostranné. Proto si najdu něco, co mě bude živit, a jako doplněk budu pomáhat někomu ve sportu.

Mimochodem, máte vy jako cyklista čas se letět podívat už na klasickou olympiádu?
Určitě ne, protože v době, kdy je olympiáda, mám finální přípravu před paralympiádou. Já proto vždycky našim reprezentantům, kde mám spoustu kamarádů, fandím u televize. Právě třeba po těžkém tréninku, kdy si lehnu k televizi a odpočívám a nasávám trochu atmosféru přes média.

A ještě jedna věc. Rozhovor probíhá při šampionátu horských kol, vyrazíte někdy do terénu?
Pro mě horská kola neznamenají tu závodní cyklistiku, ale spíš cyklistiku, kterou si užívám. Když mám volný den nebo den, kdy potřebuji jenom lehký trénink, tak si hrozně rád s manželkou vyrazím do přírody. A samozřejmě závody na horských kolech, takové ty maratony pro veřejnost, to mě strašně baví, protože to má úplně jiný náboj než profesionální cyklistika.

Nemáte ale přeci jen kvůli noze strach z ježdění v terénu?
Když jedu na horském kole nebo i ten maraton, tak jedu opatrně. Cítím určitě limity kvůli handicapu, proto se snažím jezdit rozumně.

S reprezentací bikerů jste hodně propojený, ostatně vás trénuje Viktor Zapletal. Kdybyste závodil s Jaroslavem Kulhavým, kdo z vás dvou by vyhrál?
Samozřejmě Jarda by mě kdykoliv, kdyby chtěl, porazil. I kdybychom ho vzbudili o půlnoci.

I na silnici?
Ano, samozřejmě i na silnici. Jarda je obrovský talent – a talent navíc celou kariéru podporuje obrovským tréninkovým úsilím. On když tedy sedne na silniční kolo a jede třeba závod Českého poháru, tak patří k nejlepším. Jinak s reprezentací horských kol jsem skutečně hodně v kontaktu, jezdíme spolu i v zimě na soustředění, taky máme spoustu blízkých přátel. To je i důvod, proč jsem je přijel podpořit na mistrovství světa.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze