Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 16. srpna 2017 Jáchym

Kavalír Ventura zkrotil divocha, pak i těžký skok

František Ventura se svým koněm Eliotem | foto: archiv

26 2008
Měl v sobě divokost uherské pusty, ze které pocházel. U vojenské eskadrony v Přelouči si s tímhle vzpurným ryzákem pár let po konci 1. světové války nevěděli rady. Nepoužitelný. Nezkrotitelný. Takový byl podle všeho kůň Eliot. Při jednom takovém valachově řádění však šel kolem nadporučík František Ventura.
Doporučujeme Vstoupit do diskuse

Spiklenecky na Eliota mrkl, pohladil ho. Přihlížející vojáci se nestačili divit – ryzák pokojně odkráčel s oficírem do stáje. Tak začal příběh třetí zlaté medaile z letních her pro Československo.

Postarali se o ni na hrách v Amsterdamu 1928 právě ti dva, z nichž se zrovna stali velcí kamarádi. Ventura s Eliotem.

"Ve Venturovi byla stará dobrá důstojnická čest. Říkal, že jezdec má být kavalír. Nejen k dámám, ale i ke koním. Eliot k němu získal důvěru. Na tom jejich vztah stál," popisuje Milan Vítek, který se s Venturou později poznal.

V Amsterdamu roku 1928 už olympiáda pomalu končila, když došlo na parkúr. Ventura, který v první světové válce sloužil u hulánského pluku, nebyl mezi favority. To ani jeho slavnější krajan Rudolf Popler.

Právě s ním se štíhlý důstojník původem z Vysokého Mýta vsadil o pět šampaňských, že na hrách se někomu podaří pokořit bájnou překážku zvanou velký oxer – 160 centimetrů vysoký a 2 metry široký dvojitý plot.

"Kdepak. Takový kůň se ještě nenarodil," smál se nevěřícně Popler. Nakonec však Venturovi dlužil omluvu. A nejen ji. Sám Popler parkúr nedokončil.

. Osudy zlatých medailí

Nový seriál MF DNES k olympijským hrám

Čtěte denně až do 8. srpna, kdy v Pekingu začnou letní olympijské hry, vám přiblížíme osudy všech českých a československých vítězů. Jak triumfovali? Jak žili? A kde vůbec skončily jejich slavné medaile?

Dnešní 3. díl:  František Ventura – Amsterdam 1928 (jezdectví – skoky)  

Do posledního rozeskakování zbyli už jen francouzský poručík Bertan, švýcarský major Kuhn. A jistě, taky československý nadporučík Ventura.

Absolvent prestižního francouzského jezdeckého kurzu jel na Eliotovi ve fešácké uniformě, čepici se štítkem a vypucovanými botami.

Důstojnost sama! Ale co bylo hlavní: Ventura vypadal elegantně i při skoku přes velký oxer. Při bezchybném skoku! "Jezdectví je zvláštní tím, že se o úspěch spolu pokouší dva živí tvorové," tvrdí Vítek.

"Aby se sešli a měli ve stejnou chvíli nejlepší možné předpoklady – psychiku, kondici a chuť – to vyjde jen málokdy.

Ventura s Eliotem tehdy toho jedinečného souladu dosáhli." Ventura to vyhrál. Aby také ne.

Zlatou medaili přebíral od holandské královny. Po návratu do vlasti chtěl kus cenného kovu vidět i prezident Masaryk, šampion byl povýšen na kapitána.
Osmdesát let poté je jeho zlato uloženo v trezoru Národního muzea. Jako jeden z nejhodnotnějších exponátů.

Ale nemylte se – Eliot ani Ventura se za svého života happy endu nedočkali. Kůň byl za 2. světové války zabit Němci "na maso". A Ventura doplatil na svou čest prvorepublikového důstojníka po komunistickém puči v roce 1948 – byl vyhozen z armády, měl problém sehnat důstojné povolání. Zemřel v roce 1969. Dřív, než se mohl dočkat rehabilitace.

I tak se někdy tahle země chová ke svým hrdinům.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze