„Viděla jsem ty záběry z videa. Jsou otřesné,“ vyprávěla Miroslava Knapková.
Na sobotním startu se však klepala z jiného důvodu. „Od nervů. Bála jsem se, jak zajedu.“ Otec, bývalý olympionik, dceru uklidňoval: „Nebuď vyjukaná, jsou to závody jako každé jiné.“
Poslechla a vytvořila olympijský rekord (více čtěte ZDE).
Bylo 8.50 ráno, voda jako zrcadlo, nezčeřená jedinou vlnkou. Závodní idyla. O půl hodiny později pocítil Václav Chalupa mírný protivítr. „Byl regulérní, pro všechny stejný,“ nestěžoval si.
Kde zůstala loňská hrozba, silný letní vítr meltemi? Staří Řekové mu říkali etesien, každoroční. Domorodci vědí své. „On přiletí,“ varují. Meteorologové věští uragán na finálový víkend a vichr už na dnešek.
Proto organizátoři o den odložili opravné jízdy. Pořádně si přivažte lodě, vyzvali. Chalupa nasadil úsměv rutinéra. „Když něco přijde, porvem se s tím. Strachovat se dopředu je k ničemu. Spoustu posádek to může rozhodit,“ radil nezkušeným.
Vlastně by uvítal, kdyby bůh Aeolos přitvrdil. „S drsnými podmínkami jsem kamarád.“ Veslařskou apokalypsu zažil na Světovém poháru v Tampere 1992: vražedný protivítr, mohutné vlny, třeskutou zimu. Soupeřům v ní ujel o tři čtvrtě minuty!
Pamětníci připomínají olympiádu v Tokiu 1964. Kvůli návštěvě japonského korunního prince se závodilo za každou cenu, v neregulérním bočním větru, navíc za šera. Kanál osvětlovala dálková světla zaparkovaných automobilů...
Živly se dokážou vzbouřit kdekoliv, dokonce i v Račicích nebo Třeboni. „Naopak loni mohlo jít ve Schinias o extrém, který se zopakuje za dalších deset let,“ řekl Chalupa.
Už v sobotním poledni nastoupil jiný protivník, dusno. Voda se vypařovala, každý nádech bolel, veslovat bylo za trest. Ondřej Synek, parťák Dolečka na dvojskifu, na molu tápal.
„Motá se mi hlava. Po kilometru jsem nemohl dýchat, nejradši bych vystoupil,“ popisoval rozjížďku. Novinářům odpovídal v úklonu, hlavu sehnutou k zemi. Snažil se ji prokrvit. Na minulém mistrovství světa omdlel na stupních vítězů.