„Chodí nám sem srnčí. Mám čtyři pytle horšího sena, ale srnec to nedlabe. Pěknou otavku, druhou seč, tu může, je to koza vybíravá.“ U vchodu do domu jsou rozesety zaječí bobky.
Dlouho doma Frühauf ale nebude. Zítra ve čtyři ráno vyrazí do Prahy, letí do Ameriky. Další měsíc a půl stráví se světovou běžkyní číslo jedna, která plánuje útok na zlatou olympijskou medaili. „Tak dlouho budu pryč? To je darda. Musím si svých chlapečků ještě užít,“ říká.
Mladší syn Standa chodí do první třídy, Petr do páté. Když paní Petra, bývalá lyžařka, oba přiveze ve čtvrt na dvě ze školy, je jich hned plný dům. „Bude se mi stýskat už druhý den, jsem ve velkém sentimentu. Už mám nervy, jsem zranitelnější. Když jsem ve světě, žena mi ani neříká, že jsou kluci třeba nemocní. Hned bych byl naměkko. To dřív nebývalo, cítím, že bych se měl na to trénování vykašlat.“
Pak ale sentiment odhodí. „Když jsou nemocní, musí to přece rozchodit ve sněhu.“ Táta Frühauf říká, že „ten mladej je živel“ a potřeboval by tvrdší ruku, ten starší si naopak prý všeho považuje. „Má to asi po mně, já byl taky takový poseroutka.“
Jezevčice Bára se usadí v pelíšku vedle vánoční borovice, ani nedutá. Počasí jak malované, ve výšce 880 metrů nad mořem praží slunce do zátylku, je deset stupňů pod nulou. Sníh se leskne. „Excelentní den.“
Frühauf se v roce 1954 narodil nedaleko pod kopcem, v hospodářství, které teď dává do kupy. Táta umřel, když mu byly tři roky. S mámou a nevlastním otcem se staral o dvacet kusů dobytka, o lány pole, o lesy. I proto se z něj nikdy nestal špičkový lyžař. „Chodil jsem trénovat v šest ráno, než jsem vyvedl krávy na pastvu.“
I dnes má pořád dost práce. Když nejezdí s Neumannovou po světě, musí obstarat šest hektarů lesa, louky i stráně. Všechno dělá sám. Teď se bojí, aby nepřišel polom a na spadané stromy pak neskočil kůrovec.
Když Frühauf vypráví o přírodě, není k zastavení. O lesích, o jelenech, o rybaření, o pučících stromech na jaře, o vůni léta. „Na jaře už se těším, až zahodím běžky, pomodlím se, ať už konečně sleze sníh, a po bouřce vyrazím na pstruhy.“
S jedním ze dvou mladších bratrů, hajným z Horské Kvildy, chodí střílet. Právě při tom se naučil kouřit. „Když se trefí jelen, měla by se nejdřív vykouřit jedna cigareta. Nechat to zvíře v klidu dodýchat... Ne za ním hned utíkat s kudlou.“
Všechno paroží, které má doma na stěnách, i toho šestnácteráka v obýváku, však v lese našel. Chtěl se učit lesníkem, ale rodiče ho odradili. „Ani nevím proč,“ říká.
V Českých Budějovicích nakonec vystudoval obor kuchař-číšník. Od roku 1979 trénuje a už ho uznává celý svět. Jeho metody a tvrdý dril se potkaly s nespoutanou silou Kateřiny Neumannové. Bylo z toho stříbro a bronz z olympijského Nagana a dva bronzy ze světových šampionátů. A v Salt Lake City? „To je ve hvězdách. Medaili bych chtěl, ať je jakákoli. Ale těch skvělých bab je ve světě spousta, bude to boj.“
Ještě odpoledne vyjede se svými syny na běžky. „Na rozloučenou.“ A tvrdý chlap Frühauf znovu zjihne. S kluky je nejraději v lese, říká tomu bimbání. „Házíme po sobě šišky, oni lezou na stromy i do mraveniště, malej chytá žáby ve stokách. Učím je, co je les. Chtěl bych, aby byli aspoň trochu tvrďáci, aby se o sebe dokázali postarat.“
Zatím se s nimi jen loučí, ale slibuje, že to přestane. Po mistrovství světa 2003 ve Val di Fiemme prý nadobro.
