Když ve sportu zní: Pššt, mamka hraje

Peking (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Narkmit. Přebalit. Přečíst pohádku. Vyhrát zlatou olympijskou medaili. Pokud si myslíte, že s narozením dítěte pro sportovkyni končí čas výher a rekordů, mýlíte se. Na olympiádě v Pekingu uspělo hned několik žen, které se musí mezi tréninky starat o svého potomka.

Paula Radcliffová | foto: Archiv

"Ostatní holky mi v Pekingu nadšeně vyprávěly, jak se už těší na opalování na Bali. To já se co nejrychleji vracím domů, dcera Tesse mě potřebuje," řekla třeba 41letá americká plavkyně Dara Torresová. "To díky Tesse se mi v bazénu pořád daří. Chci, aby na mě byla hrdá."

Hrdá jistě bude – Torresová v Číně získala tři stříbrné medaile.

Však ji časopis Time právě pro schopnost sladit mateřské a sportovní povinnosti zařadil na druhé místo hitparády nazvané Koho sledovat na olympiádě. Hned za basketbalistu LeBrona Jamese.

"Je obdivuhodné, co Dara dokázala," uznal i plavec Michael Phelps, který Torresové říká "mami".

V jeho případě jen z legrace. U některých maminek to prostě vyjde. Jako by našly novou sportovní energii, motivaci, chuť. Je to jako elixír, povolený doping. Dosud nevysvětlený.

. Závodím pro lidi, kteří pomohli mému synovi žít, říká gymnastka 

Peking (tm) - Stála se stříbrnou medailí na krku a ujišťovala: "Chci jet i do Londýna 2012. Tam mi bude teprve 37 let." Z úst jakékoliv sportovkyně už by tato věta zněla zajímavě. Ale Oksana Čusovitinová je gymnastkou. Už letos, v třiatřiceti, byla na pódiu naprosto ojedinělým zjevem.

"Proč? Věk nehraje roli. Připadám si jako osmnáctiletá. Jen moje mysl je mnohem zkušenější. To je perfektní kombinace," tvrdí.

Když získala na hrách v Barceloně 1992 zlato s týmem Společenství nezávislých států (bývalý SSSR), mnohé její dnešní soupeřky ještě ani nebyly na světě. A když nyní vybojovala stříbro ve finále přeskoku, průměrný věk jejích rivalek byl 19 let.

"Jak to dělá, že její tělo pořád drží?" diví se i Shawn Johnsonová, olympijská vítězka na kladině. "To moje už teď trpí, přitom je mi teprve šestnáct." Proč veteránka pěti olympiád stále cvičí? "Miluje gymnastiku," tvrdí její trenérka Žanna Poljakovová.

Což ovšem není celá odpověď. Podstatná část totiž zní: "Kdybych nezávodila, můj syn by nebyl naživu."

V roce 2002 startovala i s manželem zápasníkem na Asijských hrách za rodný Uzbekistán, když jí matka telefonovala, že její tříletý syn Ališer onemocněl. Po návratu domů se dozvěděla krutý verdikt: leukemie. V Uzbekistánu nenalezla podmínky pro léčbu, v Německu ano. Jenže na ni potřebovala 200 tisíc dolarů.

Pořádala tedy exhibice i tábory pro mladé gymnasty. S výdaji na léčbu jí pomohla gymnastická komunita z celého světa. "Sami bychom to nezvládli. Nevím, jak mám všem poděkovat za pomoc. Závodím dál i pro všechny ty lidi," říká.

Gymnastika dala Ališerovi šanci na život a ona jí to vrací tím, že stále cvičí. Nyní už v barvách Německa, své nové vlasti. Ališer se zotavuje, chodí do školy, dokonce cvičí, i když maminka hlídá, aby se nepřetěžoval. "Tahle medaile je pro něj," ukazuje v Pekingu na stříbrnou "placku".

Třeba v případě vytrvalostních běhů má i svůj název – říká se mu Ingridina záhada. Podle Norky Ingrid Kristiansenové, jež v roce 1983 vyhrála houstonský maraton pouhých pět měsíců po narození potomka. I v Pekingu měla své nástupce.

Českou tenistku Lucii Šafářovou porazila Rakušanka Sybille Bammerová, jedna ze tří maminek mezi ženskou elitou. Její žebříčkový vzestup je neuvěřitelný. "Dokud neměla dítě, nedostala se ani do první stovky. Teď? Už byla i devatenáctá na světě," popisuje Šafářová. Dceři blonďaté Rakušanky je sedm. Při zápasech sedává na tribuně a tiší příliš hlučné diváky: "Pššt, mamka hraje."

A tak daleko jako její matka, do čtvrtfinále, nedošla letos žádná Češka.

Syn si přece medaili objednal

Přesto v Pekingu soutěžily i úspěšnější matky. Například japonská judistka Ryoko Taniová, sedminásobná mistryně světa. Na tatami se vrátila dva roky po narození syna Jošijakiho. Během jarního přípravného kempu svěřila potomka do péče svých rodičů a dřela, aby měla natrénováno.

"V Sydney 2000 jsem vyhrála zlato pod dívčím jménem Tamuraová. V Aténách 2004 už jako paní Taniová. A v Pekingu 2008 to samé zvládnu jako máma." Tak úplně jí to nevyšlo. Po kontroverzní prohře v semifinále skončila "až" třetí. Doma ji přesto přivítali jako hrdinku.

Sláva byla i v Itálii, když šermířka Valentina Vezzaliová dotáhla pekingské tažení až do konce. Celé hry chodila v tričku s obrázkem svého syna Pietra a jemu svůj triumf i věnovala. "Vždyť si u mě tu medaili objednal." Její krajanka, stříbrná kajakářka Josefa Idemová, vzala své dvě děti rovnou na pozávodovou tiskovku.

Naopak brazilská plážová volejbalistka Ana Paula Connellyová vypadla už ve čtvrtfinále. S vyřazením ji smířil telefonát na druhou stranu planety, kde do sluchátka promluvil její sedmiletý syn Gabriel: "Už se mi vrať. Stejně tě mám radši než všechny medaile světa."

Přesto není pohnutějšího mateřského osudu, než s jakým na olympiádu vyrazila německá gymnastka Oksana Čusovitinová. Nebýt syna Ališera, který měl leukemii, už necvičí. Potřebovala však před časem vydělat na jeho léčbu, proto je i ve 33 letech stále při tom. Dnes je Ališerovi devět, je to zdravý rošťák. A Čusovitinová nemá věrnějšího fanouška.

. Britka Radcliffová dobíhala maraton v slzách

Peking (bb) - Protrpěla poslední kolo na stadionu, v cíli si sundala sluneční brýle a odhalila tak slzavé oči. Pak se rozplakala v náručí tréninkové partnerky. Britská běžkyně Paula Radcliffová se opět nedočkala olympijského zlata v maratonu. "Jako bych běžela na jedné noze," lkala maminka dcery Isly.

Začala běhat už dvanáct dní po porodu, ale také ji sužují zranění. Únavová zlomenina v levém stehně se objevila tři měsíce před olympiádou. Její tvrdou přípravu omezila na pouhé dva týdny.

Přesto se Radcliffová, jež drží nejrychlejší maratonský čas historie, rozhodla na hry jet. "Věděli jsme, že je to hazard, ale já se nechtěla na olympiádu dívat pouze v televizi," tvrdila.

Před čtyřmi lety v Aténách vzdala maraton jen kousek před cílem. Vyčerpaná vedrem seděla na kraji trasy, i tehdy slzela.

Dlouho pro ni byly velké soutěže zakleté. Uspěla až na mistrovství světa v Helsinkách. Obhajobu v japonské Ósace po porodu nestíhala. Ale hned první maraton po návratu z mateřské v New Yorku vyhrála.

"Dítě dá vašemu životu úplně jiný rozměr, někdy vidíte věci jinak. Běhám šťastnější." Šťastná byla docela dlouho i v Pekingu, ale pak pohoda zmizela.

Ozvala se bolest v noze. Radcliffová odpadla ze skupiny běžkyň. Pět kilometrů před cílem zastavila, zapřela se o bariéru a protáhla se. Už tehdy se jí do očí vyhrnuly slzy. "Bolest vycházela z lýtka a postupovala do stehna. Nemohla jsem nohu používat. Bylo pomalu rychlejší jít než běžet."

A tak trpěla při cestě do cíle. Nechtěla vzdát, stejně by po straně trati zůstala sama. "Je hrozné, když musíte odstoupit. Všechna odvedená práce by přišla vniveč, tolik lidí mi pomáhalo se sem dostat. Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Jen jsem potřebovala víc času," říkala Radcliffová.

"Jsem zklamaná, protože jsem se cítila v pohodě, neměla jsem problémy s dýcháním. Ale nemohla jsem běžet rychle." Statečně dokončila na 23. místě, daleko za rumunskou vítězkou Tomeskuovou.

Ta jí může být inspirací, vyhrála olympijský titul v 38 letech. Tolik by bylo Radcliffové na hrách v Londýně. "Pro rok 2012 si pořád držím palce. Jednoznačně do té doby budu pokračovat."