Ba co víc, rozhodnutí rady Mezinárodní atletické federace (IAAF) z Vídně bylo až ukázkově jednomyslné. Všech 24 z 27 členů rady, kteří mohli hlasovat, se tak usneslo. Omluven byl pouze Saúd Al Saíd, vdávající dceru, zatímco Keňana Okeya suspendovala za korupci etická komise IAAF a Rus Butov se coby zástupce souzené strany logicky ocitl mimo hru.
Kdyby vládci světové atletiky vynesli jiný verdikt, pošlapali by tak svá vlastní slova a pravidla. Zvlášť poté, co středeční zpráva Světové antidopingové agentury WADA o nezávislých kontrolách, prováděných v Rusku od loňského listopadu, byla víceméně „popravou“ ruského sportu. Vládne v něm systém, který je „skrz naskrz zkažený“, jestliže si propůjčíme slova Johna Coatese, předsedy Australského olympijského výboru. Dopingová kultura v zemi, datující se už od sovětských časů, nadále přetrvává.
Mezinárodní atletická federace si nemohla dovolit další skvrnu na svém štítu, kterou by vytvořila, pokud by nad tím vším blahosklonně přivřela oči. Jako by už těch skvrn nebylo víc než dost. Vždyť na minulého prezidenta IAAF Lamina Diacka se (kromě jiného) provalilo, že požadoval od sportovců značné finanční částky výměnou za to, že ututlá jejich pozitivní dopingové testy. Zprávy o korupci, bující za Diackovy éry, by vydaly na román. Ti, kteří tehdy s jeho praktikami nesouhlasil, museli z Rady IAAF nekompromisně pryč, tak jako Němec Helmut Digel.
Nastolení Sebastiana Coea na trůn prezidenta IAAF bylo loni prezentováno coby příchod spasitele, pana Úspěšného i Důvěryhodného. Kdo jiný než on by měl světovou atletiku pomoci očistit? Jenže také barona Coea záhy některá média napadla, že mu ke zvolení pomohly zákulisní praktiky rodiny Diackových. Redaktoři BBC Panorama dokonce z textových zpráv, jež si v tu dobu posílali mocní muži IAAF, vytvořili komiks.
Coe toto obvinění rezolutně odmítá. Také proto musel v pátek razantně podpořit verdikt, k němuž byla jeho rada tlačena i hlasy z celého světa.
Jak ve Vídni postupoval den, nejdůležitější otázka už nezněla, zda Rusko zůstane vyloučeno. Nahradila ji otázka jiná: Co se s tímto trestem stane 21. června v Lausanne?
Protože Rusové, jak sami pevně věří, prohráli bitvu, nikoliv však válku.
Až v úterý se sejde v Lausanne výkonný výbor Mezinárodního olympijského výboru. Ten je majitelem her - a jeho lídři mohou zvrátit rozhodnutí IAAF. Prozatím naznačili, že přijdou s kompromisním řešením.
Prezident MOV Thomas Bach platí za vládce kruhů, který chce olympijské hnutí konsolidovat, a nikoli rozhádat. Za muže, jehož přítelem je i Vladimir Putin. Je možné, že mocné Rusko u Bacha přímluvu najde.
Nesměli na olympiáduAntverpy 1920: Pozvány nebyly země, které prohrály 1. světovou válku: Německo, Rakousko, Maďarsko, Turecko a Bulharsko. Paříž 1924: Opět nepozváno Německo. Londýn 1948: Z her byly vyloučeny dvě mocnosti Osy, poražené ve 2. světové válce: Německo a Japonsko. 1964–1988: Jižní Afrika vyloučena kvůli politice apartheidu. Mnichov 1972: Také Rhodesie (dnešní Zimbabwe) nebyla připuštěna kvůli politice apartheidu. Barcelona 1992: Jugoslávie nesměla startovat vzhledem k sankcím OSN, ale její sportovci mohli na hry coby tzv. nezávislí účastníci. |
Ale jak to udělat, aby MOV pootevřel Rusům vrátka a navenek se dál neochvějně držel proklamovaných idejí co nejčistších her? Coe prohlásil, že doporučení IAAF, adresované směrem k MOV je zcela jasné, tedy zákaz startu Ruska v Riu. Nicméně zároveň naznačil, že čistí ruští atleti by za určitých okolností mohli požádat o výjimku, aby směli startovat v Riu jakožto „neutrální“ sportovci.
Takovou výjimku by mohli obdržet ti, kteří trénují a jsou testováni mimo Rusko (například dálkařka Klišinová, žijící na Floridě), ale i ti, kteří výrazně přispěli k odhalení ruského dopingového skandálu (půlkařka Stěpanovová).
Obdobný bude podle dosavadních indicií zřejmě i plán MOV. Kdo z Rusů při dodatečném testu před začátkem her prokáže, že je čistý, a v minulosti ani jednou neměl pozitivní test, toho pustí na hry.
Stovky nevinných sportovců z různých světových zemí i bloků už trpěly v éře politických bojkotů 80. let minulého století, kdy jim studená válka vzala šanci, často jedinou v kariéře, na start pod vlajkou s pěti kruhy.
Rusko nyní musí za své praktiky exemplárně pykat. Státem řízený doping nesmí být jakkoli tolerován nebo zlehčován. A ukončením ruského trestu už před olympijskými hrami v Riu by bylo podpořeno sebevědomí dalších zemí, které si se zakázanými prostředky rovněž zahrávají (Keňa, Etiopie?).
Současně by však nevinní sportovci, chystající se na olympiádu, neměli opět jednou trpět za jiné. I kdyby byl takový v Rusku třeba jen jeden, který se navzdory státní „péči“ dopingu vyhýbal.
Komplikovaný rébus.
Jak ho vyřešit?
Odborník na sportovní právo Jan Šťovíček poukazuje: „Může dojít k řadě právních bitev. Ruští sportovci podají žaloby na IAAF, a protože nebudou mít dostatek času, aby si vysoudili účast v Riu, budou požadovat náhradu škody.“
Ani takový scénář se funkcionářům MOV a IAAF nezamlouvá.
Nezávislý antidopingový expert Rune Andersen přesto varuje: „Vzhledem k systematickému dopingu, k němuž v Rusku docházelo a na němž se podílela i ruská antidopingová agentura, je obtížné určit čisté sportovce. Jeden, pět nebo deset negativních testů tam ještě neznamenají, že atlet je čistý. Na to musíme myslet.“
Ocitli jsme se v patové situaci.
Žádné řešení, které přijde, nemůže být ke všem zcela spravedlivé.
Žádné nebude bez výhrad jednoznačně dobré.
