"Jsme spolu celý život, moc mi tu chyběl," bez vytáček přiznává Lukáš Došek. Mají stejné návyky, s nikým jiným si nepopovídají líp než mezi sebou. Když mají promluvit na veřejnosti, tak sklopí oči a těch pár vět, co řeknou, potichu zamručí. Na hřišti si rozumějí skoro poslepu, oba hrávají na pravé straně, Tomášovi stačí udělat pohyb a už dostává od bratra přihrávku. Je to přírodou dané souznění.
"Volali jsme si každý druhý den, pořád jsme si měli co říct," tvrdí Tomáš Došek. "Já se mu zkoušel provolat každou chvíli, ale mockrát mi to nevyšlo. Buď Lukáš trénoval nebo měl mobil vypnutý. A tak se mi vždycky dovolal on a pokecali jsme." Slávista Tomáš vyzvídal, jak se bratrovi daří, jak se v dalekém Brisbane cítí mužstvo, jestli má vnitřní sílu na to, aby postoupilo do čtvrtfinále.
"A taky se mě ptal, co je tu na druhé straně zvláštního, co tu vidím." A co olympionik Lukáš do Prahy odpovídal? "Jsou tu přeci klokani, co se ptáš tak hloupě." Lukáš Došek se na oplátku vyptával, co je nového ve Slavii, jak se to událo, že zazářila v prvním kole Poháru UEFA.
"Minulý pátek ráno, byly dvě hodiny po půlnoci, mě Lukáš vzbudil. Jak jsme to prý hráli v poháru s Kodaní. Povídám mu tři nula, dal jsem góla. Hádej čím? Kolenem! Takhle jsem se trefil poprvé v životě," vyprávěl Tomáš. Za celý život, za jejich dvaadvacet let, byli od sebe nejdéle čtrnáct dní, to když si každý zvlášť zaplatil dovolenou. "I na pionýrské tábory jsme jezdili spolu, bez bráchy bych nejel," povídal Lukáš Došek.
Společně hráli za Přeštice, udělali si jméno v Plzni, pak je oba naráz koupila Slavia. Když se přestěhovali do Prahy, tak bydleli spolu, zprvu měli i jediný mobilní telefon, o který se střídali. V červnu se Lukáš oženil, ale vídají se jen o něco méně než dřív. Teď mohli prožít odloučení téměř měsíční, ale to by musel český výběr postoupit do medailové hry. Oba si to přáli: Lukáš kvůli olympijskému úspěchu, Tomáš kvůli bratrovi.
