Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 17. srpna 2017 Petra

Koukal: Až bude v módě běhání místo počítačových her, jsme zachráněni

Na putovní výstavě Olympijských Fotografií Žijeme Londýnem se objevil také lyžař Martin Koukal. | foto: Michal Klíma, MAFRA

4 2011
Kampaň "Žijeme Londýnem", která má před blížícím se sportovním vrcholem šířit mezi veřejností olympijské ideje, dorazil do Pardubic podpořit vedle jiných známých současných i bývalých sportovců také mistr světa v běhu na lyžích z roku 2003 na padesátikilometrové trati a člen bronzové olympijské štafety na 4x10 kilometrů z Vancouveru 2010 Martin Koukal.

"Kampaň je dobrá, konečně cílí na správnou strunu, to jest, že se mladí lidé méně hýbou. Je třeba dostat sport do módy," říká starší bratr kapitána hokejových Pardubic Petra Koukala.

Jak se vám líbí výstava fotografií s olympijskou tematikou a jak se vám vůbec zamlouvá celá kampaň Žijeme Londýnem?
Výstavu jsem si prošel hned na začátku, líbí se mi. Celá kampaň je dobrá, konečně cílí na strunu, kterou si asi celá společnost uvědomuje. To jest, že se mladí lidé všeobecně méně hýbou. Přibývá nadváhy a s tím spojených nemocí. Mládež je v tomhle  směru nejvíc tvárná a je potřeba, aby se sport dostal do módy. Teď jsou v ní počítače. Jakmile bude "chic a cool", že jdu běhat, a ne, že budu sedět a hrát počítačovou hru, tak ‚jsme zachránění‘ a sport bude vzkvétat. Je to dlouhodobá snaha přehodit tuhle výhybku a dát sportem alternativu. Doufejme, že se to povede.

Mrzí vás, že mezi vystavenými fotografiemi není třeba i záběr vaší olympijské štafety?
Nemrzí, já v tomhle směru ješitný nejsem. Olympijských vítězů je v téhle zemi tolik, že kdyby tu každý měl svoji fotku, zabere ta výstava celou třídu Míru.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na bronzový úspěch ve Vancouveru?
Byl to náš největší týmový úspěch. Sice jsme jednou předtím vyhráli štafetu ve světovém poháru, ale Vancouver byl to, o čem jsem snil, protože jsem byl jako divák a poté velmi blízký host oslavy pardubického hokejového titulu z roku 2005. Ta sdílená radost je strašně krásná. Individuální sport toho většinou tolik nepřináší. Třeba když Lukáš Bauer vyhraje závod Tour de Ski, jsou další, komu se závod povedl, ale také ti, kterým ne. I každý člen servisního týmu, i když nás má relativně rád všechny, tíhne k někomu jinému. Někomu stačí, že Lukáš Bauer vyhrál, někoho mrzí, že se tomu druhému nedařilo. Kdežto v týmovém úspěchu je euforie, je to štafeta plus dva náhradníci a celý servisní tým, najednou je nás patnáct. Byl to úžasný výsledek, na tu euforii po závodě budu vzpomínat ještě dlouho. Ten pocit je ještě lepší než po té padesátce, kterou jsem běžel za sebe.

Spojil jste návštěvu pardubické výstavy i se středečním hokejovým zápasem?
Nespojil, přijel jsem až ráno.

Váš bratr dřel jako kůň...
No, od toho je placený, ne?

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze